Olomucium #5 Hurá na koníčky!
Tak jsem se dnes rozhodl, že si zajdu na dostihy. Ani jsem netušil, že něco takového v Olomouci máme. O to více jsem se těšil, když jsem z názvu odvodil, že se bude jednat o běh japonských plnokrevníků.
Když jsme s Filipem zasedli ke stolu, kolem kterého projížděly v proskleném tunelu na běžícím páce kousky syrových ryb balených ve zvadlém lopuchu pochopil jsem, že při "Running sushi" budu vyhlížet japonské plnokrevníky jen marně a že bych měl na své angličtině ještě zapracovat.
"Nezacpávej se sračkama, vole! Vybírej jen ty s lososem, to je nejdražší maso!" prskal po mě semínka rýže zkušený sušista a bodl mě párátkem do ruky, sahající po makovém nákypu. S přesností chirurga vyzobával dřevěnými hůlkami syrové plátky lososa z rýžových báboviček, které nechal dál pokračovat v cestě k dalším strávníkům. Druhou rukou vytahoval skrz plastová dvířka v druhém patře jezdícího pásu jeden barevný talířek s přílohami za druhým, aby si je skládal na malý stoleček před sebou. Hrůza pomyslet, kdyby mu snad nedej bože jeden ujel! Zanedlouho jsme již byli zaplaveni pestrobarevnými kotouči vršícími se do stropu.
Strávníkům sedícím dál ve směru jízdy zbyly jen oči pro pláč, když se museli s kručícími žaludky dobrých deset minut dívat na prázdný pás, či ohlodané válečky rýže bez kousku masa. V ten moment mi hlavou bleskla stereotypní představa teroristy v turbanu, sedícího na začátku pohyblivého pásu, jak prstem píchá do jednotlivých kousků japonského kulturního dědictví a sází do rýže jeden anální rotavirus, za druhým. Je zvláštní, že do kuchyně Vás žádný kuchař nepustí, pokud nemáte zdravotní průkaz, ale tady si můžete s jídlem ostatních hrát, jak je libo. Co legrace by se tu dalo užít s lahvičkou gutalaxu.
"Hlavně nepřepálit start..." funěl ze sebe další radu můj propocený kouč v momentě, když poslal krkem nigiri, aby protlačilo zaseklý kousek sashimi. Pěti členný personál migrantů jen nevěřícně kroutil hlavami. Majitel podniku, který vše sledoval malým okénkem z kuchyně, si trhal poslední zbytky kung-fu kníru a litoval dne, kdy se rozhodl umístit výhodný voucher na Slevomat.
Po hodině nepřetržitého příjmu potravy začínal Filip pomalu, ale jistě připomínat sošku pana Buddhy, který se na nás nepřestával smát z tureckého sedu na vrcholku pokladny. Nad tím, že jsem se přecpal makovcem, který jsem zapíjel mlékem s cukrem, jen mávl rukou.
"Musíme se sebou něco dělat..." byla jeho poslední slova, když ho odvážela rychlá z důvodu intoxikace rýží.
