BLOG: Stepování u pokladen

Někdy je opravdu třeba přiznat si, že situace v obchodech má do optimálního provozu fakt na hony daleko. Záměrně nebudu uvádět žádná jména ani konkrétní podniky, aby mi někdo nepřišel pohladit holí záda. To by moje křehká tělesná stránka asi nepřestála ve zdraví. Zlomeniny už jsem zažil a bolí to jak čert, takže ne, díky. No, k věci. Nejlepší ze všeho je, když se v daném obchodě jede na jednu pokladnu a před vámi je fronta deseti lidí, nejlépe ještě babiček s plnými košíky. A na pokladně nějaký nováček nebo brigádník, který v tom neumí chodit a stejně ho vedení frkne do plného provozu pod heslem „hodíme tě do vody a ty budeš plavat“.

Chápu, že člověka nikdo do práce honit nemůže, taky bych se netvářil, kdyby mi v redakci uložili napsat článek do patnácti minut. Jsem rád, že jsem výkonný. Brigádník za pokladnou asi takovou rychlost ale mít nebude, pokud tam nedělá brigádníka už desátým rokem, protože ho nevezmou ani v Mekáči. Takže fronta stojí, stojí, brigádník si podává pomalu jednu položku za druhou, otáčí ji všemi směry, aby zjistil, kde je čárový kód, u každého pečiva dvakrát počítá množství a pak listuje v seznamu, zatímco vy na druhém konci fronty už ohryzáváte pás.

A když se konečně dohrabe po deseti minutách až na konec nákupu, zjistí, že babička, která si nakoupila na celý týden dopředu, si napřed musí všechno pečlivě vyskládat do taštičky, aby uspořila co nejvíc místa, pak vytáhne peněženku a začne lovit drobné se slovy „vydržte chvíli, mladý muži“. Mladý muž za pokladnou sice vydrží, ten pracovní dobu kratší mít nebude, i kdyby čekal ještě další půlhodinu, zato já už nemám daleko k regulérní mrtvici a lituju, proč jsem do toho krámu vlastně šel. Pro tu flašku minerálky a tři housky? Kdybych nebyl blbec a každou flašku nevyhazoval do tříděnýho odpadu, nemusel bych tady stepovat. Pode mnou už je ve frontě docela hluboká vydupaná díra a mám dojem, že se za chvíli dostanu až do podloží. Nakonec se podkopu pod tou frontou až ven z krámu a bude, odejdu bez placení. A veselou ironií osudu přišla z cigárka a kávičky na vedlejší pokladnu i jedna regulérně zaměstnaná pokladní a všichni za mnou i přede mnou houfně zdrhli tam, kdežto já tady pořád stojím a čučím.

Když se po dvaceti minutách ve frontě konečně dostanu na řadu, co myslíte? Brigádník nezná kód na ty tři housky a hledá etiketu na lahvi. To už mi ruka sjíždí do kapsy pro ten paralyzér, co s sebou nosím od chvíle, co se mě u nádru pokusili okrást. Ale dávku elektřiny bych teď přál spíš sobě za ten pitomej nápad. Schůzka už dávno začala beze mě a všichni mi nadávají do děvek a tak podobně a já tady tvrdnu v krámu s pohledem vraha upřeným na babku, co se teprve teď šourá z obchodu a brigádníka, který pořád horečně hledá kód na ty housky. Asi se tady nechám zaměstnat. Takovou práci, kde vám nikdo nemůže nic říct, protože se neflákáte, ale jen před sebou máte zpomalený zákazníky a sám jste dutý jak bambus, jen tak nenajdu…