KOMENTÁŘ: Češi a ukrajinské kyvadlo
Před necelými dvěma týdny zahájilo Rusko agresivní invazi na Ukrajinu. A v posledních dnech se jeho útoky čím dál více zaměřují na civilní cíle. Je to největší vojenský konflikt v Evropě od druhé světové války a můžeme ho sledovat prakticky online na všech sociálních sítích. O to silněji ho česká společnost vnímá, o to razantněji na něj i odpověděla.
Reakce veřejnosti byla mimořádná – a nešlo jen o symbolická gesta, vlaječky a slova. Jde o peníze, hmotnou pomoc i osobní nasazení tisíců lidí, které lidé i firmy pro Ukrajinu poskytují. Vláda Petra Fialy byla spolu s Poláky nejaktivnější v prosazování rázné odpovědi EU a rovněž poskytla velkou pomoc Ukrajincům i jejich armádě. Jde říct, že se Česko v této krizi chová opravdu obdivuhodně.
Nevyhnutelnou a z ruské strany téměř jistě podporovanou součástí této války je uprchlická vlna. Dosahuje obrovských rozměrů – jen do Polska přišel více než milion lidí, desítky a stovky tisíc dalších do Maďarska, na Slovensko a k nám. Za jediný týden přišlo do zemí V4 více lidí, než kolik během tolik diskutované „migrační krize“ do celé EU za celý rok 2015, v době její kulminace.
Kyvadlo sympatií většinové společnosti vůči Ukrajincům se u nás prudce zhouplo. Od dřívějšího negativního a lehce nadřazeného vnímání našich východních sousedů se posunulo k masivní sympatii. Komerční populista Okamura o „migrantech“ mlčel, proruský Hrad musel zcela změnit svůj tón a Babišova opozice se vytratila. Tedy – na malou chvíli. S touto krizí se na nás řítí i konkrétní a bolestivé problémy. Ceny ropy a energií rostou, inflace pak s nimi. S velkým počtem přijatých uprchlíků se bohužel nevyhnutelně objeví i různé komplikace. A jak se kyvadlo pohnulo jedním směrem, brzy se začne vracet.
Česká národní povaha (pokud něco takového vůbec existuje) má zvláštní schopnost vyvažovat společenské nálady. Jsou situace, kdy je to vlastnost užitečná. Funguje ale i tehdy, kdy to potřeba není. V části společnosti nalezneme obavy ze zdravotních rizik, možné kriminality a velkých nákladů, je u ní i dlouhodobý despekt k Ukrajincům. Toho rádi využijí politici, jejichž kariéra a živobytí stojí na monetizaci lidského strachu.
Už vidíme první praskliny na masce dokonalosti české společnosti těchto dní. Babišovi poslanci soutěží s Okamurou v tom, jak donutit vládu starat se hlavně na „naše lidi“ (strašné slovní spojení!). A na okrajích společnosti už je slyšet úplně otevřená kritika dosavadního chování vlády, samospráv i konkrétních lidí. Jak se bude kyvadlo vracet, dosavadní jednotu v naší zemi zcela jistě roztrhne.
Proto je potřeba zopakovat si to, co je v celé situaci podstatné: Ukrajina je pod útokem agresivní a nám otevřeně nepřátelské mocnosti. Nejsme ve válce, ale je to válka i o nás. To nejmenší, co můžeme udělat, je jim pomoci. Na Ukrajině i v Česku. Obavy lidí je třeba chápat, řešit a mluvit o nich. Ale těm, kdo na dopadech války budou chtít přiživovat vlastní politickou kariéru jde vzkázat jednu jedinou věc. Tu samou, co už řekli Ukrajinci ruskému námořnictvu. Vy víte kterou.
