GLOSA: Promarněné šance. Malé zamyšlení nad uměním ve veřejném prostoru v Prostějově

Za dob komunismu měl Prostějov doslova propachtován angažovaný soudruh, umělec Habarta. Do konce komunismu stihl dodat dvě hrůzná díla ze své manufaktury Leninů v Kunovicích, Lenina a Památník Družby, které zmizely se změnou režimu. Třetí jeho dílo, naštěstí neutrální, je kašna na nám Spojenců. Žádná avantgarda, ale naštěstí funguje a osvěžuje.

Pak zde byl pokus o kašnu s dílem Strážkyně vod, kterou pohřbilo nedodržení projektu realizátorem, tehdy Agrostrojem Prostějov. Když autor, sochař Olbram Zoubek, šlo o společné dílo s jeho ženou Evou Kmentovou, viděl, jak zpotvořili jím navrženou kašnu na Pernštýnském náměstí, kterou měla zdobit plastika, zakázal tam plastiku umístit. Ta je nyní ve foyer divadla, kam se nehodí ani stylem, ani svou hmotou.

V debatě o kašnách jen opětovně připomínám, že ta nejkrásnější a nejvzácnější Suchardova kašna na Národním domě v Prostějově, nejkrásnější stavbě ve městě, je prakticky nepřetržitě mimo provoz!

Oblíbená a nápaditá sochařská sympozia už bohužel skončila dávno.  

Pak nebylo dlouho nic a přišla architektonická soutěž na pomník, v cizině zřejmě nejznámějšího prostějovského rodáka Edmunda Husserla. Jiří Wolker je logicky pro cizinu neznámý. Soutěž proběhla, výsledek byl velmi přijatelný, ale pan primátor zřejmě ve stylu častých proklamací o odbornících zatrhl realizaci vítězného návrhu, který vybrala renomovaná komise sochařů a architektů. K čemu jsou nám na maloměstě renomovaní architekti? 

Objevil se však umělec Jan Karásek. V Prostějově už je zastoupen pěknými čtyřmi díly, bez soutěží. Nic proti jeho dílům, ale k moderně a současnému umění to má asi tak daleko jako Šumperák k Tančícímu domu.

Na Moravě přitom žije řada mladých, mimořádných sochařů, jejichž díla navazují na nejlepší české tradice a Prostějov by jim určitě slušel. Dostane se někdy na ně?