GLOSA: Jsme konečně dospělí Evropani?
Na prvního máje se jako tradičně slaví Svátek práce. Ne, přestože v našich končinách je spojován s prvomájovými průvody za bolševické totality, má svátek své kořeny až na konci 19. století. Od roku 2004 se však pro Českou republiku stal mnohem významnějším. Právě 1.5.2004 jsme vstoupili jako 16. – 25. v pořadí do rodiny zemí Evropské unie.
Vstup do bezpečnostních (NATO) a ekonomicko – politických struktur západního světa, do kterého naše země s výjimkou pár vyšinutých desítek let 20. století patří přes tisíc let, byl tehdy jednoznačný národní zájem. S různou mírou nadšení se v něm promítaly tužby a přání drtivé většiny občanů.
Člověk se stává papírově dospělým zpravidla v 18 letech. Pomiňme malé odchylky na tu či onu stranu. Dospělosti jsme tedy papírově dosáhli už loňský rok. Teprve letos však můžeme říct, že jsme jí dosáhli fakticky. Máme za sebou mimořádně úspěšné předsednictví v jedné z nejtěžších etap, kterými si Evropská unie prošla za celou dobu své existence. Zvládnutí energetické krize a razantního postoje Unie jako celku k barbarské ruské agresi proti svobodné Ukrajině se zapíší zlatým písmem do naší evropské historie.
Změna přístupu k našim lidem v Bruselu nejen od politiků a vrcholných představitelů, ale také od běžných zaměstnanců a úředníků, je až neuvěřitelná. Místo partičky z hnutí premiéra, jehož jediným vztahem k Unii byla jeho totální závislost na jejích financích, reprezentuje Českou republiku profesor Fiala, v zahraniční politice lídr až státnických parametrů. Jsme schopni to ale vůbec docenit?
S odstupem času lze říct, že jsme dost času promarnili. Ze všeho nejvíce jsme v minulosti připomínali černého pasažéra, který čeká na peníze, ale místo dálnic a infrastruktury staví rozhledny a aquaparky. Jako gambler, když mu dáte na ruletu. Pomatená představa „pravicově konzervativní“ části spektra o tom, že země s počtem obyvatel středně velkého čínského města a ekonomickým výkonem jedné spolkové republiky, navíc vnitrozemská, může stát samostatně a nepodílet se na plusech i minusech evropské spolupráce v rámci Unie, nás stála opravdu hodně příležitostí a času.
Dospělá země ví, co je jejím národním zájmem. U nás to desítky let politici nedokázali definovat. Naším národním zájmem je bezesporu silná pozice v rámci společenství svobodných a demokratických zemí Evropské unie, a ta nejde budovat tím, že jako ublížený výrostek kňučíme v rohu, že jsme proti tomu či onomu. Tento přístup k evropským partnerům je, řečeno klasikem, falešný a prázdný.
Oslavujme tedy letošní výročí s nadějí, že se časy mění. Že se mýlí všichni, kteří se bojí diktátu Bruselu. Většina z nich by měla mít strach spíše z diktátu z češtiny. K 19. výročí vstupu České republiky do EU si přejme, aby politici, kteří si uvědomují jedinečnost dějinné etapy evropské spolupráce, ji mohli nadále rozvíjet a nenechali zničit budoucnost příštích generací populisty a extrémisty.
