OLOMOUCKÝ ZÁPESNÍK #13: Mluvící pes
Občas si říkám, že by bylo celkem bezva, kdyby Kambodža mohla mluvit. Myslím si, že by občas říkala srandovní věci. A vzhledem k tomu, že pochází z romské rodiny, tak by možná měla parádní akcent a mluvila by hodně nahlas.
Na druhou stranu si často říkám, že kdyby uměla mluvit, tak by s ní asi přestala být sranda, protože by pořád něco chtěla nebo by dokonce dokázala vyjádřit svoje názory. Třeba by mi úplně konkrétně řekla: „Pane, nemám vás moc ráda, ale když chcete, abych si sedla, tak to udělám, abyste nebyl smutnej. V pohodě.“
Takže jsem došel k tomu, že s pejskama je to jako s dětma. Jsou docela roztomilé, pokud nemluví. Děti když mluví, jsou většinou celkem otravné. Ponaučení zní, že je docela v pohodě, že psi celej život nemluví a máme je za moudré němé tváře, protože jinak bysme se s nima mohli hádat.
