OLOMOUCKÝ ZÁPESNÍK #16: Běhací pes
Na tyhle dny jsem se těšil od doby, co jsem Kambodžu poprvé přinesl domů. Je to tu, tráva a obilí už jsou vysoký tak, že v nich pes může řádit, až chvílemi vypadá jak delfín na tripu. Sice je od toho Kamina ošlehaná jak prase a má z toho trochu vyrážku, ale když skáče, je nejšťastnější psík na světě.
Začali jsme s Kaminou běhat. Jakože běžíme většinou společně s Terkou a Kaminu pustíme na volno. Ta si běhá kolem nás, zastavuje se, kde potřebuje, různě si oňufává věci nebo se zastaví a mává tím čenichem ve vzduchu a točí s ním jak s joystickem, aby mohla čuchat nějaký věci ze strašných dálek. A pak zas běží za náma.
Běhat chodíme schválně tam, kde je pole s obilím nebo vysoká tráva, aby si psisko mohlo zaskákat jak delfoš v oceánu. Často u toho běžení v mladým obilí vypadá jak pacman. Jenom běží a otvírá hubu a jí všechno obilí, co se jí ocitne v hubě. Nevím, jestli jí to dělá dobře na žízeň nebo na trávení, ale prostě si dává. Špatně jí to nedělá, takže ať klidně sežere půlku pole. I když to by asi nedokázala, takže zemědělci můžou zůstat v klidu.
Jak už jsem psal, když Kamina běží, vypadá fakt jak nejšťastnější psisko na světě, z čehož mám vždycky radost hned dvojitou. Jednak mi dělá radost, že je šťastná a zároveň vím, že až přijdem domů, bude unavená, půjde spát a bude chvilka klidu.
