LEGENDY OLOMOUCKA: Eliška Junková, žena, která proháněla chlapy v Bugatti

Autoři | Foto Czech Bugatti Club

„Závodník, který by myslel na to, že ho v rychlosti čeká smrt, odzbrojuje sám sebe.“ Tím se řídila legenda závodění. Legenda, která, ačkoliv ve dvacátých letech minulého století pravidelně riskovala svůj život, odešla ze světa až v krásných třiadevadesáti. Velké ceny jí daly mnoho radosti a adrenalinu, ale zároveň vzaly jejího manžela. Toto je příběh Elišky Junkové.

Ten se začal psát v Olomouci, kde se v roce 1900 narodila Alžběta Pospíšilová. Tou dobou měla malá holčička k Elišce závodnici, a to jak jménem, povoláním otce, který byl zámečnický mistr, tak samozřejmě věkem, hodně daleko. Nicméně Alžběta nebyla typickou holkou už odmala, protože provozovala mnoho sportů a celkově vedla jiný život než její vrstevnice. Zároveň se učila mnoho jazyků, v čemž musela mít velké nadání, neboť se jich nakonec naučila celkem šest. V dospělosti se dokázala dorozumět například ve Francii, Velké Británii, Německu, Itálii, Španělsku nebo Rusku.

Její cesta k závodním autům nabrala směr v roce 1916, kdy se seznámila s vedoucím Pražské úvěrní banky, která měla pobočku v Olomouci. To, že se její šéf jmenoval Junek, není vzhledem k pozdějšímu příjmení Pospíšilové náhoda. Čeněk, vlastní jménem Vincenc, Junek si Elišku vybral, aby mu pomohla s vytvořením nové pobočky v Brně, kde bydlela u paní Muchové. Ta měla syna, který byl závodníkem, a to byla zřejmě taková první vlaštovka, která sice jaro ještě neudělala, ovšem aspoň u Alžběty vytvořila povědomí o automobilových závodech.

To, že se jednalo prozatím jen o seznámení se závodními motory, nikoliv nějaké propadnutí automobilové horečce, dokládá to, že dříve než jízdu za volantem, si na vojenském letišti v Olomouci vyzkoušela let letadlem. To byl rok 1919, čili doba, kdy už se s Čeňkem Junkem vídala častěji. Následně se spolu byli podívat na autosalonu v Paříži, kde se v těle Alžběty naplno rozproudila vášeň pro auta. Čeněk Junek tehdy začal závodit a Alžběta zase úspěšně absolvovala zkoušky na řidičský průkaz.

24. června 1922 se na Staroměstském náměstí z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková. „Alžběta“ se totiž do jiných jazyků překládá jako „Elisabeth“ a to už do české „Elišky“ nemá tak daleko.

Když si manželé slibují, že se navzájem nikdy neopustí, tak v případě Junků to bylo celkem doslovné. Za necelý rok totiž Eliška usedla do závodního Bugatti T-30 jako spolujezdkyně svého muže. Ovšem na místě vedle řidiče nevydržela dlouho…

„Nezávodila jsem jen o svou čest, ale i proto, abych umlčela předpotopní názory na ženský sport“

V září 1924 už sama „tůrovala“ motor na startu v plzeňské části Lochotín. Svůj první sólo závod, který končil v Třemošné nemohl dopadnout lépe. Mladá závodnice ho totiž vyhrála, stejně tak jako v roce 1926 prestižní závod Zbraslav-Jíloviště, kde rovněž ovládla kategorii cestovních vozů.

Následovalo přes dvacet závodů, které si v případě dokončení naprosto podmanila nebo v nich skončila nejhůře druhá. Jedním z takových závodů, který sice nevyhrála, ale přesto si druhým místem vyjela obrovský úspěch, byl švýcarský Klausenpass. V krásných serpentinách zasazených do alpského pohoří ji tehdy v srpnu 1927 překonal jen Weber. Radost z vítězství pak zažívala například ve Francii na okruhu Monthlery s klopenými zatáčkami. A to hned dvakrát. Poprvé tam zářila v září 1926 a podruhé jen o měsíc později.  

Ale jako zřejmě nejlepší výsledek kariéry Junkové lze brát páté místo z května roku 1928 ze závodu závodů své doby. Targa Florio, který se až do konce sedmdesátých let jezdil na Sicílii v ikonickém prostředí, byl považován za nejtěžší závod především kvůli převýšení 900 metrů, které na okruhu dlouhém 108 km museli jezdci absolvovat hned pětkrát. V horském terénu se to navíc hemžilo ostrými a nebezpečnými zatáčkami, jejichž povrch byl šotolinový. A tak byl výsledný čas 7:27:40, který Junková se svým jasně žlutým Bugatti T-35B zajela na tomto legendárním závodu, neuvěřitelným úspěchem.

Po tomto milníku nebylo pochyb, že je závodnice z České republiky ve svém oboru nejlepší ženou na světě. Na závodnickém výsluní si ovšem dlouho neužívala.

Život je velký paradox, a tak tomu bylo i v případě Elišky Junkové. V roce 1927 zažívala opojné pocity štěstí, když po vyřazení závodníka Baadera zvítězila na okruhu Nürburgring s jedenapůllitrovou „bugou“, jak sama Bugatti říkala, v kategorii vozů o kubatuře 1,5 – 3 litry. V polovině července o rok později ovšem na stejném místě v Německu zažila jeden z nejsmutnějších dnů svého života.

„Seděla jsem tam se stopkami v ruce. Měli jsme všecko přesně změřeno. A když nevyjel, věděla jsem okamžitě, že se něco stalo. Potom mi to přišli říct. Šla jsem tam na ten most. Sundala prsten a hodila ho do vody. Tím to pro mě skončilo.“ Auto jejího manžela totiž dostalo v zatáčce Emühle smyk a samotný Junek byl vymrštěn z Bugatti hlavou, kterou chránila jen lehká kukla, přímo proti skále. Neměl šanci přežít…

Přitom vše mohlo být jinak. Junek měl na sobě mít helmu z Francie, kterou zaplatil více jak půl měsíce před závodem. Smutný osud byl ale proti, protože lidé v Paříži si zapomněli naúčtovat pět franků za poštovné a nic neodeslali.

Závodníci nesmí myslet na to, že je na trati může čekat smrt, protože je to pak akorát svazuje. Ovšem tragická nehoda manžela Elišky Junkové byla pořádným vystřízlivěním, a tak se královna volantu rozhodla po pouhých čtyřech letech závodění skončit. „Nedovedete si představit, jak ráda jsem jezdila a jak těžce jsem se toho zřekla,“ uvedla později.

Nicméně na řev motorů a vůni benzinu úplně nezanevřela.

„V životě jsem si dělala dvě sbírky: sbírku dobrých manželů a sbírku dobrých přátel“

Po ukončení kariéry si splnila svůj velký sen - podívat na ostrov Cejlon, který dnes nese název Šrí Lanka.

Poté, co se Eliška vrátila zpět do republiky, tak se začala věnovat motorsportu pasivně. Nejznámější závodní okruh, který se nachází u Brna, by možná neměl tak věhlasné jméno nebýt Junkové. Ta totiž na první závody, které se ve třicátých letech na Masarykově okruhu konaly, přivábila díky svým kontaktům a jazykovým dovednostem tehdejší světovou špičku závodění.

Rovněž Eliška Junková úzce spolupracovala se samotnou firmou Bugatti s jejíž majitelem se dobře znala. Většinu času ale až do důchodu strávila na pozici vedoucí prodeje ve zlínském impériu u Bati, kde se vyráběly pneumatiky.

Po válce se podruhé vdala. A opět to byl člověk, který měl blízko k závodním vozům, byť o nich jen psal do novin. S Ladislavem Khásem opakovaně po únoru 1948 žádala o vycestování z republiky. Marně.

Eliška Junková byla také výbornou a vášnivou kuchařkou. Během svého života si napsala na kartonové kartičky více než stovku receptů, které uchovávala v krabičce. Na ní bylo na štítku trochu tajemně napsáno: „Kuchařská tajenka neboli dravce chytíš na dobré sousto a lva i úsměvem nasytíš.“

Dravá závodnice, která na okruzích bojovala jako lvice, zemřela v Praze roku 1994.

Foto dodáno s laskavostí a se souhlasem Czech Bugatti Clubu​.

 

Chceš nám něco sdělit?Napiš nám

Napiš do redakce

Pošli nám tip na článek, reakci na daný článek nebo jakoukoliv zpětnou vazbu.

* Soubor není povinné přikládat.
Napište první písmeno abecedy.

Štítky Eliška Junková, Bugatti Automobiles, Olomoucký kraj, manželé, Čeněk Junek, Olomouc, Francie, Německo, Paříž, Brno

Komentáře

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.