Byl rok 1997, 20 let zpátky a mně bylo 5 let. Nebojte, rozhodně nebudu vyprávět o tom, jak jsem ten rok v létě spadla z kola, sedřela si obě kolena a podle toho křiku si celá vesnice myslela, že mě s největší pravděpodobností chce někdo zabít. Věřím, že by vás tenhle příběh děsně zajímal, ale ten rok vyšel jeden (jen o chlup) zajímavější příběh, který doslova očaroval svět.
Harry Potter a Kámen mudrců. Ta tenká (pro mě jako knihomola až směšně tenká) modro-hnědá knížka s klukem, co má na hlavě divný klobouk, za ním sedí ještě divnější lidi a lítají duchové. Pokud jste měli stejné vydání jako já, tak si přesně vybavíte ten obal knížky, kterou nikdo nechtěl vydat. Mezi námi si těch pár nakladatelů, co J. K. Rowlingovou odmítli, podle mých tajných zdrojů posledních dvacet let mlátí hlavou o zeď. Ani se jim nedivím. Harry Potter je totiž fenomén.
Vsadila bych svoje nový New Balancky na to, že nenajdete jediné dítě, které tenhle příběh malého kluka nezná. Je tu malá šance, že narazíte na členy znepřáteleného kmenu příznivců trilogie Pána prstenů, ale i ti budou vědět, kdo ten Harry Potter je. Teď mi asi připomenete, že Harry Potter a Pán prstenů nemají vůbec nic společného, dokonce ani ten rok vydání. Ale víte co? My jsme to na základce měli takhle rozdělený. Buď kopeš za tým Harryho, nebo za tým Společenstva prstenu. V té době prostě frčely oba příběhy.
Když jsme dneska v redakci zjistili, že potterovské příběhy slaví dvacetileté výročí, dohadovali jsme se, jestli už jsme fakt tak staří, nebo nám to jen přijde. Asi mi dáte najevo, že v pětadvaceti říkat jak jsem stará, je dost trapný. Ale dvacet let zpátky je prostě doba. A já mám pocit, že teď můžu říkat: „Jooo, to když jsem já byla malá, četli jsme si Harryho Pottera a nečučeli furt do počítače.“
Živě si pamatuji, jak jsem seděla u stromečku a čekala, jestli tam bude ta VHSka s prvním dílem. Byla. A já trávila celé vánoční prázdniny sledováním Kamene mudrců. Jako největší frajer jsem se cítila, když jsem v zimě každé ráno jezdila do školy s pruhovanou, žluto-červenou šálou kolem krku, protože Nebelvír byl nejvíc. A ano, přiznávám se. Nechaly jsme si se spolužačkou vyrobit i hůlky. Věrné kopie hůlek od Olivandera. Samozřejmě si nás ty hůlky taky vybraly, přesně tak, jak tomu je v pravém kouzelnickém světě. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak jsme snad i večeřely, ale na žádnou, která by chutnala jako suchý z nosu, jsem nenarazila. Naštěstí.
Harry Potter je prostě legenda. Byl, je a bude. Dneska slaví 20 let od vydání první knížky a já mám chuť jít ten první díl zase vytáhnout a přečíst si příběh o chlapci, který zůstal naživu.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
