Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Minulý týden mi začaly lekce latinskoamerických tanců pro pokročilé. Ačkoliv jsem tak nějak předpokládala, že budu i nadále chodit tančit se svým tanečním parťákem, na poslední chvíli se všechno změnilo, lekce pro páry nám neotevřely, a tak jsem se narychlo přehlásila na sólo tanec. Je to zvláštní, když si zvyknete na parťáka, jeho styl tance, a skutečnost, že jakmile se jeden z vás ztratí, druhý ho navede. A najednou jste v tom sami. Žádná pomocná ruka, nikdo, s kým můžete hrát vášeň u Rumby, hravost u Jive či dynamičnost v Cha-che. Všechno je jenom na vás.
Lehce nejistá, ale zároveň neskutečně se těšící na to, že konečně zase můžu začít hýbat zadkem přesně tak, jak mě to baví nejvíc, jsem zamířila na první lekci. Navyklá ze začátečnických (a všech středoškolských - a že jsem jich obešla dost) tanečních, jsem si tam nacupitala lehce namalovaná, učesaná (čti bez palmičky na hlavě), ve slušňácké sukýnce, tílku a na podpatcích (tanečních botách zakoupených pro pokračující lekce). Zkrátka a dobře jsem se oblékla tak, jako tomu bývalo doposud. JENŽE OUHA! Jenom, co jsem vešla do šatny, tak mi najednou došlo, jak šíleně moc jsem to nevychytala. Mezi spoustou ženských poněkud staršího věku, než jsem já sama, nebyla žádná, která by byla aspoň trošku podobně oblečená. Žádné slušňácké sukně, žádné tílečka a už vůbec ne podpatky. Zato všude spousta ručníků a sportovních láhví. Ehm…s infarktovým bušením srdce jsem rázem zalitovala, že jsem si místo elegantní kabelky, nevzala raději tašku do fitka. Stát se mi to před pár lety, okamžitě beru nohy na ramena, podpatky do kapsy, a šokovaně utíkám do nejbližší kavárny na extra šlehačkový větrník na uklidnění. Jenže tentokrát jsem si řekla, že to musím překousnout!!
Poté, co jsem si sundala slušňácký kabát a slušňácké kozačky, jsem zamířila do tanečního sálu, a tak nějak naivně doufala, že se tam najde aspoň jeden exot, který je na tom stejně jako já. Nenašel. I taneční učitel vyměnil společenské kalhoty za šusťáky a všichni do jednoho měli na nohách tenisky. Stav totálního zahanbení střídaly absurdní záchvaty smíchu. A tak jsem rázem už nebyla jenom největší princeznička, ale zároveň i největší podivín pod sluncem. Jen tak asi nezapomenu na ty okamžiky, kdy jsme dělali choreografie, u kterých v párových tancích klapaly podpatky, ale teď najednou bylo ticho. Jenom občas se ozval nějaký ten klapot mých super nových a super drahých tanečních bot, který budil u ostatních zvědavost a u mě lehké naštvání, jelikož teď mi jsou ty černé páskované krásky úplně k ničemu.
Kultuře fitka jsem se (téměř) vždycky zdárně vyhýbala, jelikož si přiznejme, že v některých ohledech jsem hrozný lenochod, a proto volím raději sporty, které se na první pohled jako sport nejeví. Snažím se tak sama sebe oklamat. Nicméně mě všechny ty tepláčky a láhve na běhání nakonec přece jenom dostihly - na hodinách salsy a latino. Že já raději nezůstala u běžícího pásu, možná bych si ušetřila jeden z těch super trapných okamžiků, kdy na vás všichni podivně koukají, a připadáte si, že už více exhibovat nemůžete!
Na druhou stranu si ale říkám, že tanec je tanec a zároveň moje největší láska, a tak mi nezbývá, než podumat, kde tak narychlo seženu adekvátní tepláky a tenisky, které se moji olomoucké skříni už několik měsíců vyhýbají, ale na další lekci je nezbytně nutně potřebuji.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
