(NE)OBYČEJNÍ: Lidé si napřed mysleli, že je to designová lavice, sedali si na ni, říká autor optimistických rakví Jiří Ďuriš

S Jiřím Ďurišem se setkávám v truhlářské dílně v průmyslovém areálu kousek od Velké Bystřice. Na první pohled bych vůbec neřekl, že právě tady vznikají Optimistic coffin, jak Jiří své rakve nazval. Ve dveřích dílny mne vítá Jiří s neodmyslitelnou čepicí na hlavě. Už dříve jsme se na pár akcích potkali a jeho čepice byla vždy poznávacím znamením.

„Před malou chvilkou tu byla slečna z jiných novin, to jste se minuli,” vítá mne s napřaženou pravicí Jiří a já tuším, že svůj příběh už vyprávěl snad milionkrát: „Už nějakou dobu se živím jako grafický designér, a v roce 2012 jsem se, na stará kolena, rozhodl, že vystuduju vysokou školu. Vybral jsem si obor Průmyslový design na Fakultě multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Tehdy jsem měl strašné štěstí, že mne vedl profesor Pavel Škarka ve svém ateliéru. Závěrem mého studia jsem musel vymyslet něco neotřelého a obhájit si to u státnic, jak se to na výšce dělá,” vypráví Jiří.

Jiřímu se v té době vybavil zážitek z roku 1989, kdy zemřela jeho maminka. Vzpomínal na tu událost vždy jako na hrozný zážitek, a zjistil, že ze své pozice má tu sílu s tím něco udělat. A tak se zrodila myšlenka optimistických rakví. „Na začátku mi ta myšlenka přišla úplně bláznivá. Když jsem to pak ale konzultoval se spolužáky a profesorem Škarkou, dospěli jsme k závěru, že by to nakonec nemusel být úplně tak blbej nápad,” usmívá se Ďuriš.

Na začátku tedy Jiří Ďuriš navrhl pár základních rakví a začal s nimi jezdit na designové veletrhy a výstavy. Přirozeně se obával, jak na barevné rakve oblých tvarů lidé zareagují. „Když jsem tam vedle těch všech designových židlí, nábytku a dalších věcí položil svoje rakve, stala se zajímavá věc – lidé si na ně začali sedat. Zkrátka si mysleli, že jde o lavici. Až když jsem jim řekl, že sedí na rakvi, vyskočili zpět na nohy,” směje se Ďuriš. Zároveň ho to ale utvrdilo v tom, že design rakví a jejich barevnost má sílu posunout ponurou tvář pohřebnictví a posledních rozloučení s nebožtíky k pozitivnějšímu zážitku.

Další velkou zpětnou vazbou pro něj byl téměř okamžitý zájem o rakve. Ač stojí v rozmezí od dvanácti do téměř čtyřiceti tisíc korun, denně mu přijde nějaký dotaz nebo poptávka. Podle Ďuriše tomu hodně napomohl mediální zájem, ale také i šeptanda mezi lidmi. „Po dvou letech jsme se dostali do fáze, kdy jsme nuceni postavit skladovou halu,” říká Ďuriš, zatímco já si obhlížím dvě rakve, které slouží na dílně jako ukázka.

Tvarově jsou optimistické rakve téměř identické, dražší verze počítají s ohýbanou bukovou překližkou. Klasický tvar je pak více hranatý. Všechny rakve mají uvnitř bílé bavlněné polstrování s jemným bílým kytičkovaným potiskem. „Každý zákazník si může vybrat barevnou variantu, vnitřní vzhled rakve i barevnost voňavého polštáře. Snažíme se splnit poslední přání, pokud by na čelo rakve chtěl například někdo portrét zemřelého či nějaký nápis, není to pro nás problém,” říká Ďuriš, zatímco mé oči upoutaly menší krabičky, které vypadají obdobně jako rakve. „To jsou urny, které si můžou zájemci objednat jako komplet s rakví a nebo samostatně,” ukazuje Ďuriš.

Lehce mne přece jen zamrazí, když Jiří Ďuriš zmíní Coffinku. „Tu jsme do porfolia přidali jako poslední, a s velice těžkým srdcem.” Autor rakví totiž mluví o zmenšené verzi pro děti. Abych zahnal takové myšlenky, ptám se na velmi podstatnou věc. Zajímá mne totiž, za jak dlouho rakev vyrobí. „Jasný, ptáte se dobře, protože vyrobit se musí do pohřbu, to dá rozum. Ta výrobní doba se pohybuje kolem tří dnů, včetně dopravy, pokud se nejedná o nadstandard,” počítá Ďuriš. Rakev je navíc vyrobena ze smrkového dřeva nebo z ohýbané bukové překližky a konstruována tak, aby vydržela jen krátkou dobu. „Někteří lidé si ji chtějí třeba koupit předem, využít jako úložný prostor, a pak si do ní nakonec i lehnout,” říká trochu morbidně Ďuriš. To ale není možné, rakev je určena ke spálení nebo položení do země za pár dní od výroby. Lidé mají ale pořád alternativu v podobě urniček ve stejném stylu, které jsou naopak bytelné a vydrží.

O tom, že se nápad opravdu povedl, svědčí i čerstvé ocenění 1. místo Živnostník roku Olomouckého kraje 2018 a 2. místo Živnostník roku ČR 2018. „Je to ještě pořád dost velké překvapení, protože jsme to vůbec nečekali. V hlavě jsem měl spíš to, že Živnostník roku je někdo, kdo zaměstnává obrovské množství zaměstnanců a dělá obrovské obraty. V životě by mě nenapadlo, že by mohla vyhrát myšlenka. Protože právě ta myšlenka udělat pohřby něčím pozitivnější a nápad v podobě optimistických rakví asi u porotců zafungovala,” říká na závěr našeho setkání Jiří Ďuriš.