Život Jiřího Jíši je pevně spojen s olomouckým letním kinem. V něm dělá dlouhá léta promítače, ale do letňáku chodil už jako kluk, když ho tam bral jeho děda, v té době správce celého areálu. Zatímco většina dětí jezdila k babičce, on trávil nejvíc času právě v olomouckém letňáku. Díky tak dlouhé zkušenosti s letním kinem by o něm pan Jíša mohl i přednášet. A rozhodně byste se u toho nenudili.
„Potřeboval bych z Barrandova takovou tu vizážistku,“ vtipkuje Jiří Jíša, když ho naše fotografka žádá, aby zapózoval u olomouckého letňáku. Pak ale zvážní, rozhlédne se po hledišti a začíná vyprávět.
„Opravdu velkou práci tu odvedli vojáci,“ říká. Právě vojáci totiž stáli v roce 1955 u zrodu letního kina. „Dřív tu byla jenom zahrada, která tu byla už za první republiky. Vojáci ale přišli s tím, že by to chtěli zvelebit. Olomouc byla vojenské město a chtěli tu z toho udělat místo, kam by vojáci mohli vzít svoje slečny. Původně to ale nebylo kino, to je omyl. Záměrem vojáků bylo vybudovat letní amfiteátr, kde by se pořádaly koncerty vojenské hudby.“
Nápad s letním kinem přišel až o pár let později. „To bylo asi v roce 1959. Doteď mám před očima, jak přišel ředitel Městské správy kin pan Jiřík a dvacet minut tu jenom stál a přemýšlel. S nikým za tu dobu nepromluvil. Pak odešel a do čtyř měsíců se tu postavila promítačská kabina. Přijela Kinotechnika Praha, udělali plátno a už to jelo.“
To ještě letní kino nemělo svůj vlastní pevný program, ten přebíralo od kina Metropol. „Co se tam hrálo v osm, tady běželo v půl deváté. Metropol byl vyprodaný třeba na tři týdny dopředu, takže my jsme mu tím vlastně odlehčovali.“
A právě z té doby pochází Jíšovy první zkušenosti s promítáním. „Tehdy museli být dva promítači, na to byl i předpis. Šlo tedy hrát i sám, ale byla to docela honička uhlídat třeba zasazování filmů. Jednou mě pak k tomu postavili, zaučili mě, a když viděli, že nejsem blbej, tak toho perfektně využili. Můj děda, další zřízenec kina a dva promítači si vzali stůl a čtyři židle, natočili si je, aby viděli na plátno a hráli u toho mariáš. Mě nechali promítat, jenom jsem si sehnal kamaráda, který mi chodil pro filmy do Metropolu. Pochopitelně se to nesmělo, neměl jsem ani promítačské zkoušky.“
V roce 1960 do olomouckého letňáku chodilo třeba i 600 nebo 700 lidí. „Od pokladen se běžně táhly dva hady lidí až k tramvajovým kolejím, vstupné bylo šest korun a nebylo to jako dneska, kdy tu máme gril a další věci. Prodávalo se jenom pivo, víno, rum, zelená a k tomu nějaké brambůrky. A mě jako kluka hrozně zajímalo, jak chutná ta zelená. Jednou jsem uklízel po promítání a někdo jí tu trochu nechal. Hrozně jsem se divil, když jsem ochutnal a zjistil, že to je jako žvýkačka.“
Vedle nabídky občerstvení se postupně posouvalo i vybavení kina. „Dřív jsme tu měli klasické plátno, ale to se vždycky muselo třeba po čtyřech letech měnit, protože shnilo. Nikoho nějak nenapadlo, že na něj bude třeba pršet nebo padat sníh,“ směje se. Jsou ale části, které vydržely mnohem delší dobu. „V roce 1968 se vyměnily německé promítačské mašiny Dresden za nové stroje a ty šlapou dodnes. Já vždycky říkal, že pokud to nespadne do moře nebo to nepřejede parní válec, tak je to nezničitelný.“
I když některé stroje zůstaly, tak promítání se v posledních letech přece jen změnilo. Moderní technologie v kinech ale nejsou něčím, čemu by Jiří Jíša nějak zvlášť fandil. „Kina s dataprojektorama už nejsou o promítání, ale o přehrávání. To umí i dítě v mateřské školce. Ale ta práce s kopií, nastavit smyčky, aby všechno sedělo, v tom je ten kumšt.“
Olomoucké letní kino se tak stále snaží hrát z pásů a ne z disků. „Náš šéf tomu říká retro promítání. To pak na plakáty dáváme upozornění, že třeba kvalita zvuku může být nižší.“ I taková představení ale přitáhnou diváky. „Asi tři nebo čtyři roky zpátky si vysokoškoláci během Majálesu přáli film Limonádový Joe. Ten film už snad každý viděl tisíckrát, ale přišlo 360 lidí. Jak jsem na to tak koukal, tak většina lidí si přišla spíš posedět u piva nebo vína, protože každý už ten film znal. Pak jsem dohrál, chtěl už jsem odcházet a divákům se pořád nechtělo domů. Brali to jako posezení a nakonec to dopadlo tak, že jsem jim řek, že už musím jít, ať pak za sebou jenom přivřou bránu.“
Vysokoškoláci přitom nejsou jediní, komu se Jiří Jíša snažil vyjít vstříc. „Jednou mě napadlo, že bysme mohli hrát i něco pro děti. Tak jsme to jednou zkusili a byl jsem překvapený, jak byli rodiče rádi, že měli kam odložit děti během odpoledne. Pak za mnou i sami přišli, jestli bych nemohl pustit něco na Štědrý den, abych děti na pár hodin zabavil, že rodiče mezitím zabalí dárky. Každé dítě si z domova přineslo židli a promítalo se. To jsme si s tím vyloženě vyhráli. Kdyby mě to nebavilo, tak jsem se taky mohl zvednout a jít někam na pivo. Člověk té práci musí propadnout, bez toho to nejde.“
To potvrzuje i ve svých dalších slovech. „Tuhle práci můžou dělat jenom magoři. Kdo do toho není zapálenej a nemá k tomu vztah, tak to dělat nemůže. Není to otázka peněz, ale vášně. Kdyby fotbalistu nebavilo hrát fotbal, tak to taky nedělá.“
A rozhodně se nechystá tuto práci jen tak opustit. „Nevím, jak to bude se zdravím, to se nedá plánovat, ale dokud to tu bude fungovat, dokud bude zájem, tak budu promítat. Nikdy jsem si neříkal, že bych s tím skončil, nikdy jsem toho neměl dost. Až umřu, tak ať mi daj urnu pod to plátno, ať jsem aspoň součástí projekce,“ směje se.
Práce promítače ale není jen o tom pustit film a za dvě hodiny jít domů. Ke dni Jiřího Jíši patří i další povinnosti. „Nestarám se o celý areál, to by byla práce pro celou rotu vojáků, ale před promítáním uklidím kolem pokladen, potom cestu kudy přichází lidi a taky hlediště. A po filmu to samé. Lidi odpustí, když vidí, že něco není hotové, ale pracuje se na tom. Ale kdyby měli najít plechovky od piva na sedačce nebo vajgly pod nohama, tak nevím jak bych jim to vysvětloval.“
A kolikrát nejde o žádný drobný úklid. V olomouckém letňáku se vedle promítání filmů pořádají i koncerty a jiná představení. Pak jdou návštěvy do tisíců. „Nohavica mi čtyři dny před představením řekl, že má prodáno 2560 lístků. A my to měli připravený pro 250 lidí! To byl fofr, ale všechno jsme stihli. Všichni se nějak vešli. Za týden pak přijela Partička a to přišlo 2200 lidí.“
Vedle toho všeho stíhá Jiří Jíša zaskakovat i za ostatní promítače. „Někdo z techniků v Konviktu byl u moře, tak jsem to za něj vzal a tam se mi moc líbilo. Někdo chtěl vlastní auto, někdo vlastní vilu a já vždycky chtěl vlastní kino. A představoval bych si ho tak nějak jako je v Konviktu. Tam mi bylo opravdu fajn.“
Zároveň ale odmítá, že by byl pro olomoucké letní kino nějak zvlášť důležitý. „Nemám tu žádnou váženou pozici. Tu má šéf, pan Švarc, který celé kino převzal, bez něj by se tu nic nepohnulo, on drží měšec peněz v ruce. Já jsem jenom pěšák na šachovnici. Navíc hodně toho udělá paní provozní.“
Pan Jíša tak zůstává v pozadí, přitom kdyby tu opravdu byla vizážistka z Barrandova, kterou si na začátku našeho rozhovoru z legrace žádal, tak by se určitě věnovala jemu. Právě on je totiž hlavní hvězdou olomouckého letňáku.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
