V životě potkáme spoustu lidí. Někteří jím pouze proběhnou bez následků či povšimnutí, někdo nám v něm naopak už zůstane. A pak jsou tu i tací, u kterých stačí, že je vidíme pouze jednou jedinkrát, ale zanechají v nás nesmazatelnou stopu. Právě takto na mě zapůsobila i Terez Wrau, nespoutaná buskerka s jiskrou v očích, hudbou v srdci a s až neuvěřitelně klikatým životním příběhem.
Třiatřicetiletá Terez Wrau, vlastním jménem Tereza Tothová, pochází z Plzně. Do Olomouce přijela studovat a kouzlo Olomouce ji okamžitě pohltilo. „Vždycky jsem při studiu dělala kafe, bavilo mě to. Stála jsem u zrodu několika místních kaváren, jako třeba Jazz Fresh Café nebo Naše Café. V průběhu let jsem se v přípravě kávy posunula nejen baristickymi soutěžemi, ale i zkušenostmi v Praze, a hlavně poté v pražírně James Gourmet Coffee v Anglii,“ začíná vyprávět.
Co se týče hudby, provází ji už od mala. „Já jsem byla vždycky muzikant, už od mých pěti let hraju na housle. Pak se k tomu časem přidala i kytara, naučila jsem se pár akordů a zpívala a hrála u táboráku. Když jsem potom přišla sem do Olomouce, kromě dělání kávy jsem se začala motat také kolem kapel. Zpočátku jsem se ale šíleně styděla. Přišlo mi, že jsem takové to ošklivé káčátko, neměla jsem schopnost se prosadit, vlastně jsem pořádně ani nevěděla jak,“ vzpomíná na své začátky.
Dostudovala, dál se věnovala povolání baristky, a to i v Praze, a hrála pro radost. Pak ale přišel zlom. „Víte, jak to je, život nese i různé držkopády, ale to je vlastně asi dobře. Tehdy jsem létala za přítelem do Walesu v Británii, přišel ale ošklivý rozchod, zlomené srdce a měla jsem najednou pocit, že už nemám co ztratit. Vrátila jsem se zpátky do Čech a přehodnotila spoustu věcí, bylo to vážně těžké období. Tehdy jsem začala mnohem víc hrát, nejčastěji teda doma v obýváku,“ ohlíží se za minulostí. „Všechny emoce jsem ventilovala ven prostřednictvím hudby,“ dodává.
Všechno zlé je však pro něco dobré. „Tím, že jsem střídavě žila ve Walesu, načerpala jsem spoustu keltské inspirace. Tak jsem se dostala k velštině. Sbírám ale různé písně ze všech zemí a kultur. Když nepočítám češtinu a angličtinu, tak momentálně zpívám ve třinácti jazycích,“ říká. „Když si to tak vybavuju, tak jedna z prvních písniček, kterou jsem zpívala v cizím jazyce, byla v čínštině. Bylo mi tehdy osmnáct let a doprovázela jsem dva studenty sinologie na čínské ambasádě svým zpěvem,“ vzpomíná.
Během hraní ve Walesu se seznámila se spoustou lidí. Není proto divu, že se jí po dlouhé době ozval kamarád Matthew Lennox, kytarista z Kanady, kterého v Británii potkala. „Chtěl přijet do Čech si odpočinout, a nakonec mi nahrál všechny kytary do mého nově vznikajícího alba Foxes. To jsem v té době natáčela u Martina Horáčka v Soundcode Records spolu s olomouckým muzikantem Robinem Lefnerem,“ říká.
Pár měsíců nato jí právě Matthew navrhl, aby za ním přijela do Skotska buskovat. „Já si to tehdy vůbec neuměla představit, bála jsem se, jak mě vlastně ti lidé na ulici přijmou. Navíc jsem neměla ani moc peněz, stačilo mi to na to tam přežít asi týden. Byl to tehdy risk, ale odletěla jsem,“ pokračuje dál ve vyprávění.
Její dobrodružství tak odstartovalo. „První den jsem ho jen pozorovala, jak hraje. Druhý den už mi strčil kytaru do ruky, že si potřebuje odskočit. Já pak za asi dvacet minut hraní dostala sedmnáct liber, to pro mě byly peníze, které bych si v jiné práci vydělala tak za půl dne. Došlo mi, že busking má smysl,“ říká.
Během hraní toho zažila spoustu. Procestovala nejrůznější města, jako třeba Edinburgh, Glasgow nebo Nice. Tvrdí však, že busking pro ni znamená i cennou lekci do života, a ne vždy to bylo jen o vystupování. „Hrála jsem za různých podmínek, dokonce i v osmi stupních, v dešti, ve větru. V Glasgow jsme dokonce vstávali ve 3 ráno, abychom už ve 4 stáli na dobrém spotu. Taky jsem s sebou vybavení vozila na rudlíku, vážilo téměř padesát kilo. A v neposlední řadě jsem se naučila komunikovat s lidmi a nebát se, protože jsem zkrátka musela,“ vypráví.
Pozitivní zážitky však všechny tyto strasti převážily. „Tím, že hrajete, spousta lidí reaguje na to, co vyzařujete. Musíte to dělat z lásky. Buskeři, co to dělají opravdu ze srdce, mají vždy nejlepší reakce,“ vysvětluje. „Dokonce lidé měli tendence mě ochraňovat. Třeba ve Francii mě všichni varovali před bezdomovci u nádraží, ale ukázalo se, že pro mě byli skvělé publikum. Moji hudbu si užívali, dokonce mi říkali princezno a dávali na mě pozor,“ nostalgicky vzpomíná.
Minulé léto strávila Terez v Monaku a naposledy buskovala v anglickém městě Bath. Momentálně cestuje mezi Plzní a Olomoucí, kde ji můžete potkat hrát. Kam se hodlá vydat příště? „Chtěla bych se do Bath vrátit zase na letošní vánoční trhy, ale uvidíme, co bude. Taky plánuju odjet s kamarádkou na Kostariku, určitě bych tam hrála, ale především načerpala novou inspiraci. I to je potřeba,“ uzavírá své vyprávění.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
