O víkendu pronesl Jiří Bartoška další svou závěrečnou řeč a 51. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech skončil. Olomoucká Drbna se vydala na druhou polovinu festivalu, aby pro své čtenáře nasála něco z proslulé atmosféry jednoho z největších evropských filmových festivalů.
Pokud jsem ze své letošní návštěvy Karlových Varů něco zjistil, tak to byl fakt, že třídenní akreditace zkrátka nestačí. Alespoň ne v tom případě, že chcete vidět co nejvíc programových highlightů a pořádně se ponořit do všech festivalových sekcí. Ovšem jako taková karlovarská ochutnávka, která vám umožní zlehka nakouknout do festivalového ruchu, je to postačující. Takže jsme s kolegyní vzali batoh a tašky, psychicky se připravili na nutnost brzkého vstávání kvůli rezervacím míst a vyrazili na místo, které bývá začátkem července vždy tím nejrušnějším v celé České republice.
Dorazit na druhou půlku festivalu s sebou nese ten problém, že většina těch největších hvězd už je pryč. Letos jsme se tak minuli jak s Willemem Dafoem, tak s francouzskou legendou Jeanem Reno. „Ale co,“ říkám si, „stejně sem přeci jedeme kvůli filmům!“ Akreditace nám začínala až od středy, takže úterní večer jsme zasvětili seznamování se s městem a především se stánky s pivem. Ze začátku jsem si musel trochu zvykat na festivalové ceny, ale po pár dnech už člověk nad půllitrem za čtyřicet korun mávne rukou. Oproti výdajům za jídlo je to přeci jen drobnost.
Ranní vstávání díky fungujícímu budíku jsme naštěstí pokaždé zvládli a pečlivě připravený program, na kterém jsme zapracovali už před festivalem, nám při rezervování míst velmi pomohl. Jako každý akreditovaný návštěvník jsme si na náš festivalový pas mohli objednat až tři představení na jeden den, čehož jsme samozřejmě pilně využívali. Jen první den nám má neschopnost bleskově poslat SMS zabránila v návštěvě půlnoční projekce, jinak jsme ale pilně rezervovali a chodili.
Pro návštěvníky, kteří na festivalu nejsou celou dobu, je dost těžké si mezi kvantem filmů vybrat. Vary totiž nabízejí spoustu různých sekcí, které je takřka nemožné vidět všechny, i kdyby festival trval celý měsíc. Takže každý návštěvník stojí před dilematem – dát přednost lákavým retrospektivám slavných tvůrců, které letos nabízeli například kultovního režiséra klasického Hollywoodu Otto Premingera, italskou legendu Luchina Viscontiho nebo spoustu filmů československé nové filmové vlny? Projít si nové filmy prověřených tvůrců, které jsou zde uvedené, například Hřebejkovu Učitelku nebo nový film Jima Jarmusche Paterson? Nebo střílet úplně naslepo, chodit na pochybné filipínské nebo litevské filmy a doufat, že narazíte na skrytý poklad, který pak budete všem hrdě doporučovat?
My jsme zvolili takovou všehochuť, protože tři dny jsou opravdu málo na nějakou konkrétní strategii. Osobně jsem během nich viděl deset filmů a s potěšením musím konstatovat, že vyloženě se mi nelíbil jen jeden (švýcarsko-francouzská bizarnost Aloys) a usnul jsem až na poslední projekci (Anatomie vraždy od zmiňovaného Premingera, což mě velmi mrzelo, ale bylo pozdě a film měl téměř tři hodiny). Jinak byla kvalita všech viděných filmů na velmi vysoké úrovni. Hned jako první jsme viděli příjemný film Tohle je náš svět s Viggo Mortensenem. Ten jde oficiálně do českých kin už tento čtvrtek, takže divákům, kteří jej nestihli ve Varech, doporučuji na něj zajít. Určitě musím zmínit také Viscontiho tříhodinovou klasiku Rocco a jeho bratři, kterou jsme zhlédli v deset hodin ráno po necelých dvou hodinách spánku. Přesto jsem neusnul a hltal každou minutu skvělého filmu. Fantastickým zážitkem byla i psychedelická Anomalisa od režiséra a scénáristy Charlieho Kaufmana, který v závěru festivalu převzal i Křišťálový glóbus od prezidenta festivalu Jiřího Bartošky.
Před projekcí Anomalisy ve Velkém sále, kterou jsme navštívili, nás dokonce čekalo milé překvapení. Místo toho, aby o půl jedenácté začal film, jsme byli svědky natáčení dalšího dílu Na plovárně, takže jsme na živo viděli rozhovor Marka Ebena právě s tvůrcem filmu Charlie Kaufmanem.
I když se možná průměrný počet nějakých tří filmů za den nezdá nějak enormní (na festivalu se určitě našli mnohem důslednější diváci), nedostatek spánku a nějaká ta noční party se na člověku během dne vždy projeví. Proto si člověk občas připadá jako zombie, která se potácí od projekce k projekci a mezitím do sebe lije jeden šálek kávy za druhým, aby se alespoň částečně udržel při smyslech. To ale patří k celkové atmosféře festivalu. A nadšení baťůžkáři všude kolem vás, občas nějaká ta známá tvář procházející kolem, nervózní čekání ve frontě na projekci a nevyhnutelné otázky „Dostanu se tam, nedostanu se tam?“, tohle všechno nakonec přemůže každého. Festival v Karlových Varech si totiž nejde neužívat, ať už jste unavení sebevíc. Možná na vás přijde pár slabších momentů, kdy to jediné, co budete chtít udělat, bude plácnout sebou do postele a spát. Jenže pak zazvoní budík, vy si musíte rezervovat lístky, osprchujete se a celý ten kolotoč začne znova. Což vám nejen nevadí, vy se na ten celý další den doslova třesete nadšením!
A když máte najednou festival opustit, jen se smutně díváte z okýnka autobusu a říkáte si: „Proč to sakra musí vždycky skončit tak rychle?!“ Možná musí, ale žádné strachy, příští rok na vás Karlovy Vary čekají zase. S novým programem, s novými hvězdami, ale se stále stejně skvělou a nenapodobitelnou atmosférou. Tak co, potkáme se na 52. ročníku?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
