Rozhovor: Záchrana muže s třískou v srdci. I po sedmi letech vyvolává čin Milana Brázdila obdiv

Pane doktore, můžete nám přiblížit ten osudový den a proč se média o případ tak zajímala?

Je to už sedm let, ale pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Toho dne jsme byli voláni k muži, který je v bezvědomí a nachází se vedle dřevoobráběcí haly v Otaslavicích na Prostějovsku. Během dvanácti minut jsme byli na místě a snažili se zorientovat. Muž v bezvědomí ležel zakrvácený na zemi a selhávaly mu životní funkce. Hledal jsem příčinu. Náhle mi náš pilot přináší třísku o velikosti atletického oštěpu, kterou našel v hale. Ta byla na svém konci asi osm centimetrů zakrvácená. Víte, v ten moment mi došlo, že ta malá dírka na hrudníku nebyla odřenina, ale bodné poranění. Tříska nešťastnou náhodou odlétla od stroje na zpracování dřeva, vnikla přes kůži, sval, až do srdce a sama svou vahou vypadla. Ihned jsem rozpoznal krvácení srdce do srdečního obalu. Což v důsledku znamená, že srdce je v tu chvíli sevřeno vlastní vypuzenou krví. Zraněný byl již bez akce srdeční. V ten moment mě napadlo nestandardní řešení: Improvizoval jsem a do srdečního obalu zavedl drenáž. Po odsátí litru a půl krve a následné krátké resuscitaci se akce srdeční obnovila. Už stabilizovaného pacienta jsme vrtulníkem přepravili na urgent do Olomouce. Tam se o něj kardiochirurgové skvěle postarali, museli dokázat zašít díru již bijícího srdce. Za pár dní byl v plné síle doma a za tři měsíce si mohl užívat narození své první dcerky. Dodnes jsme kamarádi.

Tedy samotný nestandardní postup a improvizace udělala tento případ mediálně zajímavý. Podle mě ale medializace není na škodu. Naopak, hlavně v odborných kruzích je v tomto případě přínosná. Dodnes na tomto případu učím, jak důležité jsou manuální dovednosti a schopnosti okamžitě řešit nestandardní situace při zachraňování životů.

Mluvíte o nestandardním postupu. Jaký by byl ten standardní?
Nahromaděná krev utlačovala srdce. Jeho akce se pomalu zastavovala. Na začátku jsem postupoval podle doporučeného postupu a vpravil dlouhou jehlu mezi srdce a jeho obal, ale teprve nestandardně provedenou drenáží  litru a půl krve jsem Jirkovi zachránil život. Bylo potřeba improvizovat a jednat okamžitě.

Jak moc si vážíte ocenění, které jste za tento případ dostal?
Dostal jsem dvě ocenění: zlatý záchranářský kříž od mediálních partnerů ankety a cenu města Olomouce v kategorii „hrdinský čin“. Víte, já si velmi vážím každého ocenění a každé pochvaly, kterou za svou práci dostanu. Je to obrovská motivace a přeji každému, kdo zachraňuje a pomáhá, aby taky byl oceněn. Někteří mohou říkat, že je to přece práce, když záchranář zachraňuje. Kdo mě zná ale ví, že pro mě je zachraňování nejen práce, ale i poslání. Jsem dnes i politik, ale nedokázal jsem přetrhnout tu pupeční šňůru se záchrankou a stále sloužím o víkendech. Chci pomáhat a rád se lidem rozdám.

Víte, titul doktora práv jste si jako politik mohl koupit v Plzni, hodnost plukovníka hasičů v Brně, ale ocenění za záchranu života si musíte opravdu zasloužit. Ten odznáček, který hrdě nosím na klopě saka, není symbol moci, ale naděje. Naděje, že až se příště ocitnete v nouzi, jsou někde ženy a muži připravení vám pomoct.  

Zmínil jste, že na tomto případu učíte dovednosti a schopnosti při zachraňování životů. Kde přesně učíte?
Učím laiky, tedy veřejnost, ale i profesionály: zdravotní sestry, hasiče, lékaře, policisty, lékárníky a další. Považuji za důležité předávat své znalosti a zkušenosti dál. Navíc mě to velmi baví. Proto jsem letos i svou kontaktní kampaň do Senátu spojil s výukou první pomoci, ať ta kampaň má i tento smysl. A do budoucna bych chtěl prosadit profesionálem vedenou povinnou výuku první pomoci už na základních školách. Každý by měl být připraven pomáhat. A nestačí, aby laiky učil laik.