Lumír Kantor: Je důležité, aby rodiče byli co nejvíce se svými dětmi. A netýká se to jen dětí, každý někoho potřebuje

Narodil jste se v Olomouci, jaký máte vy a vaše rodina k městu vztah?
V Olomouci jsem se narodil v roce 1962. Asi nejzajímavější zážitky by mohla vyprávět moje babička. Po válce se jako válečná vdova přistěhovala se třemi dětmi do Hejčína. Babička byla silně věřící a pravidelně navštěvovala hejčínský kostel. V 50. letech pořádala tajné mše pro místní „černé barony“. K pomoci baronům se připojila i má teta. Ta vždycky předstírala, že jde s některým z mladíků na rande, ale ve skutečnosti ho dovedla domů, kde už měla babička navařeno. S večeří se častokrát spojila i mše. Tendence pomáhat a zlepšovat životy druhých je v naši rodině silně zakořeněna. 

Ovlivnilo vás v mládí něco, co vás změnilo jako lékaře, nebo člověka?
Ve třetí třídě jsem byl dva roky nemocný. Ležel jsem s nemocnou nohou v Luži-Košumberku. Návštěvy tam byly povoleny jen jednou za šest týdnů. V podstatě to byl kriminál. Kvůli tomu jsem si v dospělém věku uvědomil, že nikdo nemá právo bránit rodičům být se svými dětmi. Ale dnes už je to naštěstí jinak, v Luži-Košumberku je vynikající ústav. A časy Gottwaldovy dětské léčebny jsou už naštěstí pryč. Vliv na mě měla také smrt mého malého bratra, který trpěl svalovou dystrofií. Možná jsem si přístup a snahu pomoci trpícím dětem přinesl už z této doby. Toto je jeden z mnoha důvodů, proč bojuji za to, aby matky byly se svými dětmi co možná nejvíce a snažím se jim ve všem vyjít vstříc. Volby a celou politickou kampaň absolvujete poprvé, je zde něco, co vás překvapilo? Překvapilo mě, jak lidé, kteří o sobě tvrdí, jak jsou přímočaří a poctiví, v zákulisních hrách fungují úplně jinak. Lež se pro dnešní dobu stala normou. Pryč jsou doby, kdy si lidé mohli věřit na čestné slovo. Jak moc by se nám všem ulevilo, kdybychom si mohli věřit jako tehdy. Já se nechci nikomu zaprodat. Jestli mě někdo bude volit, volí mě proto, jaký jsem. 

Jak to máte s volebními soupeři? 
Bylo by nepřirozené, kdybychom se vůči sobě navzájem nevymezovali. Ptají se na to lidé denně mě a určitě i mých soupeřů. Já si myslím, že když je třeba někdo poslanec Parlamentu, měl by otevřeně mluvit o tom, proč chce odejít do Senátu a čím mu je práce poslance málo. Ale dotyčný to přiznává jen tak na 10 %. Mluvím o panu poslanci Brázdilovi. Lidé ho demokraticky zvolili, „vykroužkovali“, protože jim pro Parlament vyhovoval. A teď, jakoby se za poslance Parlamentu styděl. Rozumíte tomu? Já ne. Nicméně i při jeho hluboké poslušnosti k politickému hnutí ANO si i umím představit, že se budeme po volbách dobře doplňovat. On nadále jako poslanec a já v Senátu (úsměv). Taková spolupráce by Olomouci určitě přinesla užitek. 

Proč se snažíte právě o místo senátora?
Ověřil jsem si, že post senátora příliš nesouvisí se stranickým rozhodováním. Nechci být kolečkem v soustrojí kvůli tomu, abych měl funkci. To opravdu nemám zapotřebí. Chci dělat věci pořádně a ne vázaně na stranických soubojích. Stranickým rozhodováním jsem se vyhýbal celý život, nikdy jsem v žádné partaji nebyl. Dlouhou dobu jsem žil v nedemokracii, jako skauti jsme se často museli schovávat, spoustu věcí dělat ilegálně. Nechci, aby se takové věci opakovaly, proto mě láká být v pozici člena Senátu, často označovaného jako „pojistka“ demokracie. Demokracii nevytváří jen strany, mutanti firmostran či státní struktury. Demokracii dělá a hlídá především občanská společnost. V oblasti zdravotnictví jsem připomínkoval mnoho zákonů, jak zdravotnických, tak jiných, takže vím, jak těžce se zákony rodí. Skoro 20 let dělám soudního znalce, troufnu si říct, že některé právní principy už za tu dobu trochu zvládám. 

Zmínil jste své členství ve skautu, jak vás v životě ovlivnila tato zkušenost?
Můj tatínek s maminkou založili skautský oddíl v roce 1968. Ale jelikož normalizace skauting utlumila, začal jsem chodit do pionýrského oddílu. Ve skutečnosti jsme žili jako skauti. Když mi bylo osmnáct, starší kluci mě vybrali na složení tajného skautského slibu. Slib pro mě byl velice silný emoční zážitek. Uvědomil jsem si hodnoty, které jsou pro skauty nejvyšší. Skautské desatero obsahuje jeden bod, který se snažím dodržovat. Čistý v myšlení, slovech i skutcích. Pro mého tatínka je skauting a jeho duchovní rozměr na úrovni životní filosofie. Skauti skvěle zvládli porevoluční období, kdy se říkalo, že vše nahradí počítače a oni zaniknou. A díky modernímu přístupu dokázali uspět i dnes. Navíc, skaut je pro mě i odraz stavu demokracie v zemi. Když se zakáží skauti, přichází totalita. 

Pokud se do Senátu dostanete, jaké budou vaše cíle?
Třeba nedávno se mě ptala jedna paní, proč je v Olomouci tak málo lůžek následné péče. Uvědomil jsem si, že v pozici senátora mohu zúročit své zkušenosti nejen v péči o novorozence, ale třeba zlepšit i péči pro starší lidi. Kdybych se do politiky dostal, chtěl bych, aby toto byl jen odrazový můstek pro řešení dalších problémů, jak regionálních, tak celostátních. Mé profesní roky bych chtěl zakončit vznikem nové porodnice. Podpořit bych chtěl i nejrůznější neziskové organizace a zajímavé projekty, jako je například snaha o obnovu Vřesové studánky. A mnoho jiných. Mám konkrétní představu. 

Jak jste se vlastně dostal k medicíně?
Nejprve jsem nebyl přijat na střední školu v Mohelnici. Nevím proč. Asi proto, že táta byl skaut, strýc emigroval a v mých osobních materiálech se to všechno projevilo. Vyučil jsem se tedy elektromechanikem, poté jsem složil maturitu z energetiky a elektrických přístrojů. Na techniku se mi ale dál nechtělo. Rok jsem pracoval a ředitel mi dal za úkol přihlásit se na vysokou školu. Kamarádi studovali lékařskou fakultu a řekli mi, ať to zkusím. Tak jsem to zkusil. Na trochu jinou školu než měl představu ředitel továrny. Podal jsem si přihlášku na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého. Půjčil jsem si učebnice z gymnázia a rok studoval doma. Přes den jsem byl v továrně a večer se učil. Naštěstí, fyziku jsem znal dobře z průmyslovky, biologii jsem objevoval po sedmileté pauze, ale ta mi šla sama. Všechno pro mě bylo nové a zajímavé. Nakonec jsem si to nad učebnicemi vyseděl a byl jsem přijat. 

Co vás zajímalo na pediatrii, proč jste si vybral zrovna tento obor?
Spoluzakladatel tatínkova oddílu byl pediatr a nějakým způsobem mi imponoval. Otec mě v patnácti letech vzal do kurzu Červeného kříže, abych mohl dělat zdravotníka na táboře. A kamarádi z oddílu mě inspirovali také. Největší vliv na mě měl můj vzor Albert Schweitzer, světový varhaník a evangelický farář, který si skoro ve třiceti letech řekl, že vystuduje medicínu. Vystudoval a odjel do Afriky, kde založil nemocnici. Jeho knihy mě inspirovaly a neustále inspirují. No, a vztah k dětem jsem si vybudoval ve skautu. 

Dokážete skloubit funkci senátora a primáře fakultní nemocnice?
Mému rozhodnutí předcházely asi čtyři měsíce uvažování a přemýšlení. Nechtěl jsem poškodit sebe, rodinu ani nemocnici. Kvůli nějakým iluzím. Navštívil jsem celkem osm senátorů současných i minulých a zjišťoval, do jaké míry je post senátora slučitelný s mojí normální prací. Jsem zvyklý věci důkladně promýšlet. Ředitel nemocnice mě naštěstí podpořil a budu i nadále vykonávat své povolání. Úvazek bych si zkrátil. Tým na oddělení máme prověřený dlouhými roky. A velmi kvalitní. Lidsky i odborně. Funkce senátora mi dá možnost efektivněji komunikovat s ministerstvy a to nejen ve věcech týkajících se zdravotnictví. Senátor může jednat s ministry, ke kterým se obyčejný člověk dostává jen těžko. Senátorské křeslo by zajistilo nejefektivnější skloubení mých dosavadních funkcí a funkci politickou. Víte, není pravda, že tyto dvě věci k sobě nepatří. Naopak. I vývoj medicíny potřebuje politiku. A naopak. Není pravda, že lékař by měl jen léčit. To pak bychom zůstali sice léčení, ale přešlapovali bychom na jednom místě. Myslíte, že všechny novinky posledních let vznikly jen na základě toho, že jsme „jen“ léčili? Je za tím mnoho studia, přemýšlení a i té politiky, třebaže na nižší úrovni než senátní. Moje dvacetileté zkušenosti z primariátu jsem zúročil jako předseda odborné společnosti. Mimo jiné ta tím jsou desítky jednání na ministerstvech, Parlamentu i Senátu a nevím kde ještě. A zkušenosti z toho zúročím v Senátu. A lidé se bát zhoršení péče nemusí. Moje oddělení bude stále jedno z nejlepších v České republice. 

Zapojujete se před volbami do nějakých dalších projektů?
Už jsem říkal, jak je pro mě důležité, aby rodiče byli co nejvíce se svými dětmi. A netýká se to jen dětí, každý někoho potřebuje. Ve stejném duchu se nese i projekt domácího hospicu Nejste sami. Chod projektu zajišťujeme zatím ve čtyřčlenném týmu. Zjistil jsem, jak dobrý vliv má na rodinu i nemocného domácí prostředí a přítomnost blízkých. Proto se snažíme, aby vážně nemocní mohli umírat doma. V tuto dobu už máme registraci i všechna potřebná povolení. Když se najde vhodný pacient, může zemřít doma mezi nejbližšími. No a další…Třeba tento týden jsme spustili sbírku na Kámen zmizelých před školou na Hálkově ulici. To jsou ty bronzové dlaždice před domy, kde odcházeli lidé k nacistickým deportacím. Právě před tuto školu. Z 3 500 osob se nevrátilo 91 %. Já jsem to udělal proto, abychom nezapomněli na nepředstavitelné utrpení. A nezapomněli na to, že se to může stát znovu.

Čtěte více:

• Ve Slavoníně přejel projíždějící vlak seniorku, na místě zemřela
• Zlatá medaile je odměna za celoživotní péči mých rodičů, přiznává paralympionik Arnošt Petráček
• Česko-polský tým stanovil novou hloubku Hranické propasti. Nově je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě