Zprávy

FOTOREPORT: Vyšplhat do stometrové jižní věže olomouckého Dómu, to chce trochu kuráže

JJakub Wittka4 minuty čtení21. 3. 2018, 14:25

Když přijdete na Dómské návrší a postavíte se před majestátní Katedrálu sv. Václava, nepříjde vám jižní věž až tak vysoká. Opak je pravdou, vyšplhat do bezmála stometrové výšky na vnější ochoz věže, to není jen tak. Brzy se o tom mám přesvědčit já sám.

Na prohlídku věže se můžete přihlásit zde.

Na Dómském návrší se setkávám s patnáctičlennou skupinkou lidí, která má výstup absolvovat se mnou. Spolek Durancia, který prohlídky věže pořádá, předem na svých stránkách avizuje, že výstup není pro každého – pozor by si rozhodně měli dávat lidé se srdečními problémy, na věž nemůžou ani děti do patnácti let. A taky by si výstup měli rozmyslet i lidé, kteří se bojí výšek. Paráda, já mám závratě i na rozhledně v olomoucké Zoo, a ta má 34 metrů.

Po zaplacení vstupného (100 Kč) se vydáváme pravou stranou podél katedrální zdi ke vchodu do věže. Náš průvodce ještě kontroluje obutí lidí, už na stránkách bylo zdůrazněno, že mají mít všichni pevnou obuv. No, nevím, ty holky v těch balerínkách to asi pochopili jinak. Nakonec jsme vpuštěni všichni, a může začít výstup.

Cestou vzhůru, nejprve po kamenných, pevných točitých schodech, míjíme největší olomoucký zvon, sv. Václava. Z úst našeho průvodce mimo jiné padne, že váží úctyhodných sedm a půl tuny a pochází z roku 1827. Krása je to nesmírná, na tvářích všech zúčastněných je však vidět, že vrchol (doslova) teprve příjde.

Začíná přituhovat. Kamenné, stabilní schody vystřídalo točité, ocelové schodiště, které jednak nepůsobí nijak pevně, jednak také sem tam skřípne, což mému seběvědomí zrovna nepřidává. Po vystoupání po prvním úseku se ještě pokocháme pohledem a krátkým výkladem na další dva zvony. Jeden nese jméno Panny Marie Hostýnské, druhý se jmenuje podle sv. Petra a Pavla.

Teď se připravte, začíná peklo. Od zvonů už je to jen kousek do prostorné oválné místnosti věže, které vévodí dlooouhé točité schodiště, identické s tím, které už jsem popisoval. Adrenalin v mé hrudi začíná doslova bolet. Navíc, mladý pár, který patří do naší skupiny, se rozhodl, že jejich vrchol je již tady, dál už se neodvažují. To mi taky moc nehraje do karet. Dopředu, nebo, chcete-li, vzhůru, mne žene jen touha po krásném výhledu.

Po nekonečném stoupání, kdy dýchám jako o závod, ne snad z námahy, ale ze strachu, jednou rukou se křečovitě přidržujíc vnějšího zábradlí schodiště, druhou šátrající po čemkoli stabilním, cítím lehký vánek. Jsem v cíli.

Mno, v cíli, jak se to vezme. Ochoz věže je asi půl metru široký, poté už vás před pádem do devadesáti metrů dělí jen asi metr a půl vysoké zábradlí. Můj strach z výšek se tetelí blahem. Přitisknut ke stěně věže, začínám se krok sun krok pohybovat po ochozu. O vychutnávání pohledu na město nemůže být zatím moc řeč. Na straně, která směřuje ke Kopečku, však trochu přestává foukat a moje ruka se přestává třást. Hlavně se nedívat dolů. Pomalu zabrousím pro můj telefon a chvíli pro vás natáčím, i když se znovu omlouvám – ten třes na začátku bych sice mohl svést na silný vítr, ale neudělám to, je to prostě jen vyděšená reakce na hloubku pode mnou.

Začínám si zvykat. Po asi pěti minutách vám sice ta výška nepřipadne snesitelnější, uvědomíte si ale, že zábradlí je relativně vysoké, a pokud nebudete dělat prudké pohyby, máte velkou šanci nespadnout dolů. Beru do ruky foťák – fotím, fotím a fotím. Koukněte.