DRBNA HISTORIČKA: Víla Pilávka stále čeká na své vysvobození
O víkendu jsem se byla projít v konických lesích na Prostějovsku. Můj cíl byl jasný. Pramen říčky Pilávky a kamenná socha, která potůček střeží. Legenda o víle však není tak romantická, jak by se na první pohled mohlo zdát. U studánky, jejíž voda putuje až do Černého moře, je pak napsána pověst o víle Pilávce, kterou si můžete přečíst níže.
Je to už dávno, co se odehrál tento příběh. Tenkrát mohl jít každý hlubokým lesem tři dny, aniž by narazil na lidské obydlí nebo potkal člověka. Málokdy se člověk odvážil na takovou cestu, neboť v té době v lese žili kromě divoké zvěře i další obyvatelé. Ne všichni byli oškliví jako hejkalové, skřítci a čarodějnice. Mnozí obyvatelé lesa oplývali nevšední krásou a půvabem. O to zrádnější byly jejich činy. Kolik mládenců skonalo v divokém nekonečném tanečním reji s dlouhonohými divoženkami, přesto jejich nadpozemská krása přitahovala další. I v našem lese žily krásné víly.
Mylná je však domněnka, že tančily jen při měsíčku. Každá víla měla spoustu práce. Jedna starost o květiny, druhá o kapradiny či vřes, další o šípkové růže. Nejkrásnější z nich Pilávka měla na starosti potůčky a pramínky z celého okolí. Cožpak je to činnost pro průsvitné ručky útlounké víly? O co půvabnější by bylo jen tak tančit, jen tak pro radost, pročesávat si dlouhé plavé vlasy, či obdivovat svou krásu ve vodní hladině studánky. A tehdy dostala Pilávka nápad.
Mylná je však domněnka, že tančily jen při měsíčku. Každá víla měla spoustu práce. Jedna starost o květiny, druhá o kapradiny či vřes, další o šípkové růže. Nejkrásnější z nich Pilávka měla na starosti potůčky a pramínky z celého okolí. Cožpak je to činnost pro průsvitné ručky útlounké víly? O co půvabnější by bylo jen tak tančit, jen tak pro radost, pročesávat si dlouhé plavé vlasy, či obdivovat svou krásu ve vodní hladině studánky. A tehdy dostala Pilávka nápad.
Jednoho dne, když se vraceli chlapci z pole domů, uviděli u lesa krásnou vílu Pilávku. Stála mlčky a smutně se usmívala. Tento výjev se opakoval několik dní, než se chlapci odvážili k víle přiblížit. Leč víla před nimi pomaloučku ustupovala do hlubin lesa. Když i odvážnější chlapci začali ztrácet pocit jistoty, víla se zastavila. Chlapci zůstali jako zkamenělí, když její tvář zalil radostný úsměv a víla promluvila. „Zdravím vás, sliční mládenci, jsem Pilávka, paní vod, a chcete-li mne, stanu se ženou toho z vás, kdo mi na tomto místě vykope studánku“.
Chlapcům se víla moc líbila a získat ji pro sebe takovým způsobem se jim zdálo jednoduché. Ale koho si z nich víla vybere? Víla pravila, všichni máte stejnou šanci. Kopat může každý, ale jen ten, kdo se mi bude nejvíc líbit, najde ve studánce prsten. A od okamžiku, kdy mi navlékne prsten na prst, stanu se jeho ženou. Po těchto slovech víla zmizela v lesním šeru. Chlapci začali kopat. Vykopali studánku a hlídali jeden druhého, aby nešel náhodou všechen čas trávit u studánky. Víla se k ní posadila, rozpustila si své krásné dlouhé vlasy a začala je rozčesávat. Náhle se v lese setmělo, zahučel silný vítr a před vílou se zjevila všechna lesní strašidla. Nejstarší z nich, stará čarodějnice, přistoupila k víle a zaskřehotala. „Obdivuješ svou krásu, Pilávko, obdivuješ. Věz, že mávnutím mého kouzelného proutku ji budeš obdivovat na věky, neb zkameníš, porušila jsi zákony lesa. Využilas lidské plémě pro svou pohodlnost a nesplnila slib, který jsi učinila.
Mezi námi už není pro tebe místo. Místo pro tebe není ani mezi lidmi, zavrhli tě též. Staneš se kusem kamene, ale abys věděla, že nejsem bez srdce jako ty, dostaneš šanci. Vždy jednou do roka na svatého Jakuba obživneš. Přijde-li této noci mládenec a navlékne ti prsten, který najde ve studánce, kouzlo pomine. Do té doby sbohem, kamenná krasavice.“
V tom okamžiku švihla prudce proutkem a víla zkameněla. Když se druhý den ráno vyhouplo slunce nad koruny stromů a ozářilo paprsky hladinu studánky, naskytl se náhodnému chodci neobvyklý obraz. U studánky spatřil sochu krásné víly...
Kamenná socha střeží studánku dodnes. A čeká a čeká na vysvobození.
Chlapcům se víla moc líbila a získat ji pro sebe takovým způsobem se jim zdálo jednoduché. Ale koho si z nich víla vybere? Víla pravila, všichni máte stejnou šanci. Kopat může každý, ale jen ten, kdo se mi bude nejvíc líbit, najde ve studánce prsten. A od okamžiku, kdy mi navlékne prsten na prst, stanu se jeho ženou. Po těchto slovech víla zmizela v lesním šeru. Chlapci začali kopat. Vykopali studánku a hlídali jeden druhého, aby nešel náhodou všechen čas trávit u studánky. Víla se k ní posadila, rozpustila si své krásné dlouhé vlasy a začala je rozčesávat. Náhle se v lese setmělo, zahučel silný vítr a před vílou se zjevila všechna lesní strašidla. Nejstarší z nich, stará čarodějnice, přistoupila k víle a zaskřehotala. „Obdivuješ svou krásu, Pilávko, obdivuješ. Věz, že mávnutím mého kouzelného proutku ji budeš obdivovat na věky, neb zkameníš, porušila jsi zákony lesa. Využilas lidské plémě pro svou pohodlnost a nesplnila slib, který jsi učinila.
Mezi námi už není pro tebe místo. Místo pro tebe není ani mezi lidmi, zavrhli tě též. Staneš se kusem kamene, ale abys věděla, že nejsem bez srdce jako ty, dostaneš šanci. Vždy jednou do roka na svatého Jakuba obživneš. Přijde-li této noci mládenec a navlékne ti prsten, který najde ve studánce, kouzlo pomine. Do té doby sbohem, kamenná krasavice.“
V tom okamžiku švihla prudce proutkem a víla zkameněla. Když se druhý den ráno vyhouplo slunce nad koruny stromů a ozářilo paprsky hladinu studánky, naskytl se náhodnému chodci neobvyklý obraz. U studánky spatřil sochu krásné víly...
Kamenná socha střeží studánku dodnes. A čeká a čeká na vysvobození.
Romantická legenda však pramení pouze z mysli místního učitele základní školy Waldemara Zatloukala. Ten nejen pro děti, ale i pro místní vymyslel legendu o Pilávce a sám vyrobil betonovou sochu. Místo se díky tomu stalo více atraktivnější nejen pro místní, ale i turisty, kteří se kdykoliv během roku k prameni Pilávky vydají.
