DRBNA HISTORIČKA: Mor měl v Olomouci tisíce obětí. V 18. století byly postupy jako za covidu

Morové rány, tedy epidemie smrtelných infekčních chorob, se do Olomouce vracely pravidelně zejména v průběhu 17. a na počátku 18. století. Stav vědeckého poznání v této době neumožňoval pochopit, že původcem choroby je bakterie Yersinia pestis. Dominantní interpretací bylo teologické pojetí, kdy byl mor vnímán jako trest za lidské hříchy.

Nejinak se k tomu stavěli staří Olomoučané, když v roce 1623 uspořádali procesí s ostatky sv. Pavlíny. Pod vedením jezuitů se lidé za intenzivních modliteb vydali na procesí za spásu před morem z jezuitské koleje ke kostelu sv. Mořice. Očividně vše zafungovalo a městská rada z vděčnosti ustanovila sv. Pavlínu patronkou města. Alespoň takto hovoří historické prameny.

Souběžně s teologickou interpretací však doboví lékaři pracovali i z dnešního pohledu s vědečtějšími teoriemi. Jednou byla environmentální interpretace, kdy se lidé domnívali, že nákaza přichází z vnějšího prostředí, především otráveným nebo nezdravým vzduchem. Dominantní pro pochopení moru pak byla teorie nákazy kontagiem, tedy kontaktem s nakaženým nebo předmětem, který se v minulosti do kontaktu s nakaženým dostal.

Všechny uvedené interpretace se zpravidla nevylučovaly. Kontagiózní teorie se v praktických ohledech blížila poznatkům současné epidemiologie, akorát nebyla známa povaha mikroskopických organismů šířících onemocnění. Epidemiologická opatření se však používala velmi podobná těm, které máme v živé paměti z časů koronavirových uzávěr.

Kdyby vypukla epidemie covidu-19 v 17. století, v historických pramenech bychom se pravděpodobně rovněž dočetli o moru. Tehdejší medicína nedisponovala současnými diagnostickými metodami, a tudíž ji nejde provádět ani zpětně. Epidemie infekčních chorob byly jako mor označovány obecně. Jakému viru či bakterii čelili Olomoučané během série morových ran tak přesně nevíme, ovšem jak se proti němu bránili, to víme. 

Nejdrastičtější protimorová opatření byla přijata v létě roku 1715 (některé infekce se šířily lépe právě v letních měsících). Speciální zdravotní komise vedená doktorem filozofie a medicíny Janem Mikulášem Maubeuge rozhodla uzavřít město. Karanténa trvala až do února následujícího roku. Překračování karanténních hranic pak hlídali vojáci a dokonce i jízdní dragouni.

Z měst se nesměly vyvážet ani řemeslné produkty se zvláštním zřetelem ke starým šatům, peřinám a prádlu. Právě u vedené lůžkoviny byly v případech podezření z šíření infekce páleny. Dva roky trvající epidemie (1713-1715) měla pravděpodobně na svědomí až 3000 lidských obětí. Populace Olomouce se odhadem pohybovala kolem 7000 osob, tudíž smrtnost sahala na hranici 40 %.

Zajímavé pravidlo historické epidemiologie pak pro srovnání nabídl i slavný Jan Amos Komenský ve svém spisu o moru v polském Lešně. V rámci doporučení omezovat kontakty zdůrazňoval především volnočasové aktivity v čele s vysedáváním v šenkovních domech. Lidé se v jeho podání měli jen věnovat svému řemeslu či jiné obživě a zbytek času trávit v klidu domova. Kdo si vzpomene na nejmenovaného ministra hlásajícího slogan “do práce a domů”, má nyní jasno, kde má tato epidemiologická strategie své kořeny.