PO STOPÁCH... Jana Jindřicha Lucemburského, který přiznal Olomoučanům právo odúmrti
Tradiční pondělní rubrika PO STOPÁCH... tentokrát potěší právníky, neboť i já jsem si musela hledat, co že to ta odúmrť znamená. Jan Jindřich Lucemburský a jeho potomci museli mít každopádně velmi krušný život. Posuďte sami.
O Vánocích roku 1349 předal císař Karel IV. správu Moravy svému mladšímu bratru Janu Jindřichovi Lucemburskému. Ten si jako své sídelní město zvolil Brno, kde založil augustiniánský klášter jako místo pohřbů moravské větve Lucemburků. Následujícího roku navštívil Olomouc, obnovil tu městskou radu a přijal od ní slib poddanosti. Dne 23. ledna 1359 vystavil Jan Jindřich v královském městě Uničově městu Olomouci významnou listinu, jíž přiznal Olomoučanům právo odúmrti (svobodného pořizování testamentu). Jak plyne ze záznamů v moravských zemských deskách, předsedal markrabě „colloquiu“ (spojenému zemskému soudu a sněmu) v Olomouci 30. 6.1359 a 28. 6. 1360.
Listina, v níž Jan Jindřich Lucemburský nazval Olomouc hlavním městem Markrabství moravského, 1352.
Nástupcem Jana Jindřicha se stal roku 1375 jeho syn Jošt (1354–1411, od 1. října 1410 král římský). Druhorozený syn Jana Jindřicha Jan Soběslav (asi 1355–1394), jenž si formálně podržel titul markraběte moravského a zavázal se lenní poslušností bratru Joštovi, byl v únoru roku 1387 zvolen olomouckou kapitulou olomouckým biskupem, v listopadu téhož roku byl jmenován patriarchou akvilejským a v důsledku místních konfliktů byl v říjnu 1394 zavražděn před branou města Udine. Třetí syn Jana Jindřicha Prokop (po 1355–1405) užíval titulu mladšího markraběte moravského.
Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.
