RECENZE: Líza, liščí víla je příběhem, který je snem každé Drbny
Maďarský snímek loňského roku od režiséra, jehož jméno se nesmí (spíše nedá) vyslovit. Abych ale byla korektní, tak se ho pokusím napsat. Károly Ujj Mészáros. Nechtějte po mě, ať to skloňuji.
Je to ryze festivalový snímek, který s největší pravděpodobností nebude mít celosvětový, ani celoevropský snímek. Černá komedie, která se snaží zkombinovat prvky hororu, muzikálu a krimi.
A proč příběh, který je snem každé Drbny? Protože stát se to, v reálném činžovním domě, mají lokální drby hned téma k hovoru minimálně na rok. Nešťastná, japonskou kulturou posedlá třicátnice, čeká celý život na lásku. Jejím jediným přítelem, kterého si však vymyslela, je již mrtvý populární japonský zpěvák. Ale je doopravdy vymyšlený?
Absurdní pohádka zasazená do 70. let minulého století. Šedá myška, která bojuje s prokletím Liščích vil, kde vždy, když se do ní nějaký muž zamiluje, tak zákonitě musí umřít. Nespočet mrtvol a japonská hudba mísící se s maďarským jazykem. Drobné prvky, které můžu vyjmenovat. Děj je prostý, přesto složitý k popsání. Soubor událostí, ze kterých by měli vydavatelé novin a místní drbny radost.
Rozhodně to není film pro každého. Nemyslím si ani, že by měl takové ambice. Žánrově nejednotný snímek osloví pouze otrlé jedince, kterým nevadí ukázky mrtvol, velmi černý humor a ironické narážky. Na každý film chodíme v určitém psychickém rozložení. Po úmorném dni, který byl náročný, ale vlastně se nic speciálního nestalo, je toto příjemná oddechovka, která některé pobaví. Ano, film zabíhá do krajností, i absurdit. Ale neměly by snad vznikat i takové filmy?
