RECENZE: Zpívající Ryan Gosling a Emma Stone v možná nejlepším novodobém muzikálu
Uplynulo už více jak 50 let od doby, kdy muzikály patřily k jedněm z nejvíce ceněným a divácky oblíbeným žánrům v Hollywoodu. Koneckonců byl to právě muzikálový snímek Jazzový zpěvák z roku 1927, který odstartoval revoluci s názvem zvukový film.
Dnes nejslavnější a pro mnohé možná i nejlepší muzikál všech dob, byl uveden do kin v roce 1952 a jmenoval se Zpívání v dešti. Snímek s vynikajícím a nepřekonatelným Genem Kellym v hlavní roli vypráví příběh dvou filmových herců. Hvězdy němého filmu, jež si snaží nalézt místo v éře, kdy němý film už zas tak neletí a neznámé herečky, jež s příchodem toho zvukového, dostává konečně příležitost zazářit. Rekapitulace děje Zpívání v dešti není náhodná, protože La La Land režiséra Damiena Chazellea (Whiplash) si ze slavného předchůdce mnohé půjčuje.
Hlavním hrdinou je jazzman Sebastian (Ryan Gosling) jež sní o otevření vlastního jazzového klubu, bohužel pro něj, doba starosvětským hudebním žánrům nepřeje a okolí, včetně jeho rodiny, je přesvědčeno že jazz už zkrátka nemá co nabídnout a nikoho zajímat nebude.
Mia (Emma Stone) se živí jako servírka ve studiích Warner Brothers. Její touhou je však stát se herečkou, a tak zkouší všemožné castingy a čeká na svoji velkou filmovou příležitost.
Podobnosti jsou tedy nasnadě.
V La La Landu zastupuje jazz muzikál jako žánr. Hrdinka pak předpojatého diváka, který jej nemá rád. Když tohle při sledování pochopíte a přistoupíte na režisérovu hru, stanete se součástí zajímavého sociálního experimentu, na jehož konci zjistíte, jestli opravdu muzikál nenávidíte, nebo jste zkrátka jen ještě nenašli ''ten pravý.''
La La Land ale nechce být jen jednoduchou poctou zlaté éře. Snaží se divákovy něco předat.
Je myslím jasné, že se Sebastian a Mia setkají a stejně tak lze předvídat že se do sebe zamilují. Celou první polovinu, od prvního pětiminutového, naprosto geniálního, tanečního čísla na dálnici natočeného bez jediného střihu až po ústřední píseň City of Stars sledujete tradiční, barevný a vtipný film.
Pak ovšem přijde druhá polovina. Na hrdiny začne dopadat tíha jejich životů, písně ustanou a my sledujeme něco, o čem víme že asi nedopadne špatně, ale nejspíš ani úplně dobře. Zde je tedy nakonec vidět odtržení od pravidel žánru a toho, co byste si jako divák přál vidět. Někoho to bude zcela určitě mrzet a někteří to přijmou bez větších potíží. Tenhle film je zkrátka jako život, někdy se vám chce zpívat a tančit, někdy prostě ne.
Celý film by se dal shrnout do vcelku jednoduché otázky: Jak by to vypadalo, kdyby muzikál, tak jako ho známe z 50. let, někdo natočil dnes? Pokud vás také pálí zvědavost, vyražte na La La Land. Nejenže vám odpoví ale zároveň dostane jeden z nejlepších (nejen) muzikálových snímků všech dob.
90%
Robert Poupátko
Foto: moviezone.cz
