Proč veřejný sektor nefunguje? Mohou za to i šoky byrokracie po volbách
Ano, za neefektivitu veřejného sektoru skutečně mohou volby. A to ani ne kvůli tomu, že se voliči bez patřičných vědomostí o volebních programech nechají nachytat volebními sliby a rozhodí mandáty mezi nekompetentní partičku politiků.
Demokracie má sice své velké mouchy a osvícený, spravedlivý a vzdělaný „diktátor“ je lákavá myšlenka, přesto však nikdo nic lepšího než demokracii nevymyslel. Problém veřejného sektoru tkví zejména v tom, že každé volby jsou pro státní správu neuvěřitelným šokem. Zejména personálním.
Ten se projevuje v masivní obměně byrokratického aparátu, zejména na vyšších (rozuměj lépe placených) funkcích. Na jednu stranu je to logické – noví politici se chtějí obklopit lidmi, které znají, kterým důvěřují a se kterými se jim dobře spolupracuje. Na druhou stranu ale dochází k totální diskontinuitě ve veřejném sektoru, který co čtyři roky prodělá šokovou terapii. Z ní se často vzpamatovává několik dalších let. Ve státní správě to chodí trochu jinak, než na co jsou noví špičkoví úředníci zvyklí – pochopit principy přebujelé byrokracie v kombinaci s desítkami specifických procesů, které má každý „barák“ státní správy odlišné (počítačový systém, databáze, sdílení dokumentů...), není jen tak.
Ale je toho víc... Noví úředníci totiž stojí před důležitým rozhodnutím: Budu se snažit být konstruktivní a naváži plynule na práci svých předchůdců, jež museli odejít, abych mi uvolnili místo? Nebo se budu snažit změnit směr politiky dané instituce o 180 stupňů, tedy tak, aby bylo jasné, že předtím bylo všechno špatně a že právě já jsem tou správnou osobou na svém místě? Hádejte.
Bohužel, většinou volba padne na linii „král je mrtev, ať žije král“, tedy druhou variantu. Vypracovávají se nové koncepce, mění se uspořádání a styl práce, přeskupují se oddělení a reálné práce stojí. Vyrojí-li se chyba, samozřejmě se svalí na předchozí vedení. Tak plynou týdny, měsíce a roky a najednou je čas připravit se na nové volby.
V diskontinuitě byrokratického aparátu je prostě zakopaný pes. Všechny problémy s infrastrukturními stavbami, ať již jsou to nedostavěné dálnice, špatně opravené mosty, tunel Blanka nebo chybějící eskalátory v pražském metru na výchozí stanici pro spojení s ruzyňským letištěm, během mnoha let příprav, projektování, výstavby a zprovoznění zaměstnaly desítky až stovky úředníků. Každý z nich projekt převzal, k projektu něco přidal, z projektu něco ubral a pak jej předal svému nástupci.
Kolem úředníků proběhne hodně informací, ale oni mají zkrátka málo motivací skutečně tyto informace získat a použít ve prospěch veřejných financí, tedy daňových poplatníků. Na druhé straně, tedy ve firmách participujících a veřejných zakázkách, se majitelé nebo klíčové odpovědné osoby mění jen zřídka. Náskok, který mají před veřejnou správou, je obrovský. A díky tomu fungují veřejné finance jako trhací kalendář.
Napsal: Aleš Rod
Zdroj: Malostranská Drbna
