Ve veřejném sektoru se nekrade? David Rath a jeho pseudoargumenty
Soud s Davidem Rathem na sebe strhává pozornost. Není se co divit. Bývalý vrcholný politik ČSSD, exministr zdravotnictví a exhejtman se sklony exhibovat za všech okolností, mistr lingvistických urážek a slovních přestřelek... Rath na sebe pozornost rád strhával již před svým zadržením se sedmi miliony korun v krabici od vína. A probíhající soud absurdní divadlo vzestupu a pádu jednoho z partičky „nedotknutelných“ jen umocnil. Jenže...
V kolotoči tragikomických odposlechů, patálií soudního líčení a obstrukcí tu se zdravotním stavem, tu s obhájci a neobhájci, se téměř ztrácí podstata toho všeho: naprosté nepochopení systému fungování a správy veřejných financí, které vytváří pseudoargumenty pro Rathovu obhajobu.
Odmyslíme-li si všechen ten rozumový balast okolo, David Rath se s obžalobou vypořádává tvrzeními založenými na jednoduché myšlence: „Nic jsem neukradl, jsem nevinný. Kdybych něco ukradl, někomu to chybí. Ale tady nikomu nic nechybí. Proto nikomu nevznikla žádná škoda. A tudíž se nekradlo.“ Tento konstrukt zopakoval hned několikrát, naposledy v pondělní online diskusi se čtenáři webu Lidovky.cz. Může se zdát, že na tom něco je. Ano, je – je to naprostá hloupost!
Veřejný sektor, kterým každoročně protečou téměř dva tisíce miliard korun, je velmi specifický. A to hned ze dvou důvodů.
Zaprvé: Politici a úředníci ve veřejném sektoru rozhodují o tocích peněz, které jim nepatří, a utrácejí je za věci, které jim nepatří. Úředník, který dostane za úkol utratit z rozpočtu 100 milionů Kč na nákup nábytku pro instituce státní správy, se bude rozhodovat jinak, než kdyby za vlastní peníze měl nábytkem vybavit dětský pokoj pro svého prvorozeného syna. Zatímco v druhém případě je na neefektivity a plýtvání velmi malý prostor („Je to přeci z mého pro moje dítě!“), ve státní správě na nějakém tom milionu navíc nesejde.
Zadruhé: Ve veřejném sektoru je pojem vlastnictví velmi rozptýlený. Peníze, které jím protékají, zdánlivě nepatří nikomu, což může evokovat dojem, že při nehospodárném utracení pár desítek milionů Kč (pro veřejný sektor naprosto zanedbatelná částka, pro jednotlivce velké peníze) nikomu chybět nebudou. To však není pravda. Stát nemá žádné jiné peníze než ty, které vezme z kapes daňových poplatníků, nebo které si půjčí (a daňoví poplatníci dluh s úroky zaplatí v budoucnu). Nehospodárně utracené peníze jednoznačně PŮSOBÍ škodu daňovým poplatníkům, protože za tyto peníze by se dalo pořídit něco jiného. Ať již v privátním, nebo ve veřejném sektoru. To, že daňoví poplatníci bez patřičných informací a motivací nedokáží nebo z časových důvodů nechtějí hlídat hospodárnost využité každé koruny, kterou utratí veřejný sektor, je sice smutné, ale určitě to nelegitimizuje přidělování veřejných zakázek firmám za finanční nebo jinou podporu, které se firmám vrátí prostřednictvím zisku ze zakázky. Pokud bychom totiž přijali tuto premisu, spustilo by se peklo a adjektivum „rozkradená“ by se mohlo stát součástí oficiálního názvu naší země.
Jestliže jsou důkazní materiály obžaloby věrohodné, škoda jednoznačně vznikla: daňovým poplatníkům a firmám, které zakázky chtěly získat, ale bez patřičné „tlačenky“ ve sféře vlivných je nedostaly. A že peníze nechybí? Kdeže. Nejsou peníze na jiné projekty (třeba opravu silnic), pro které se tak bude muset opět zalovit hlouběji do peněženek daňových poplatníků.
Jsem přesvědčen o tom, že David Rath tohle moc dobře ví. A divadlo, které předvádí, slouží jen jako zástěrka k tomu, aby o nesmyslnosti argumentů jeho obhajoby přemýšlelo co nejméně lidí. Daří se mu to dobře, všechna čest.
Autor: Aleš Rod
