(NE)OBYČEJNÍ: Čím déle držíte dláto, tím víc se zdokonalujete, říká řezbářka z Prostějova, která nyní vydala knihu

"Motivoval mě můj tatínek, který domů přinesl řezbu a já jsem si to chtěla vyzkoušet. Dívala jsem se na něho, zkusila jsem vyřezávat a začalo mě to bavit. Od malička jsem také hrozně ráda malovala," popisuje svoje začátky Martina Paloncy z Prostějova.

Vybavuje si, jak jí babička s dědou vždycky říkali, že má šikovné ruce. Dědečkovi často pomáhala v dílně něco kutit a později i s tátou vyřezávala. "Byli rádi, že se mi řemeslo líbí, a tak mě vzali na Den otevřených dveří na střední řezbářskou školu do Tovačova. Přihlásila jsem se a dostala se," říká Paloncy. 

Během studia začala spolupracovat s Muzeem kočárů v Čechách pod Kosířem na Prostějovsku, kde pomáhala například s renovací smutečního kočáru. "Líbilo se mi, že pan Václav Obr vrací kočáry do stavu, kdy jsou plně funkční. Dělala jsem nějaké řezby na smutečním kočáru Johann Schöppel, Praha. Ve finále zjistíte, že čím déle člověk drží dláto v ruce, tím víc se zdokonaluje," vysvětluje Paloncy.

Po škole nastoupila na vyšší odbornou restaurátorskou školu nábytku v Brně a po dokončení studií si uvědomila, že by řemeslo ráda předávala dál. "Chtěla jsem učit výtvarku, tak jsem si dodělala bakalářské studium z managementu, abych mohla pokračovat na magisterském studiu pedagogiky pro druhý stupeň. Teď učím na reálném gymnáziu a základní škole v Prostějově výtvarku a dílny a splnil se mi sen," svěřuje se Martina Paloncy.

Na své žáky si vůbec nestěžuje. "Musím říct, že mám z dětí radost. Mají neskutečnou motivaci, krásně pracují a dokonce mě dva žáci žádali, jestli nemohou zůstat déle, než je výuka. To mě velmi potěšilo," neskrývá radost. V dílnách se snaží s žáky vyrábět věci, které mohou k něčemu sloužit, například dřevěné záložky nebo andělíčky na parádu na poličku nebo jako dárek. 

Na reálce Paloncy učí od úterý do čtvrtka, v pondělí a pátek je ve své dílně v Kelčicích na Prostějovsku, kde tvoří nebo restauruje nábytek. "Zakázek je docela dost. Teď například restauruji stůl pana hraběte Belcrediho z Vídně, který má zámek v Brodku u Prostějova. Už jsem pro něho dělala komodu a ta se mu natolik líbila, že přišel s dalšími dvěma stoly. Jinak, co jsem ze dřeva vyřezala a vytvořila, to jsem rozdala nebo prodala. Mohou to být například krásné dárky. Jeden můj známý za mnou vždycky jezdí a říká, prosím tě, já nevím, co mám dát tchýni. Dřevo nikdy neurazí," vypráví s úsměvem.

O vyřezávání Martina Paloncy nedávno vydala knihu s necelými čtyřmi stovkami fotek. "Chtěla jsem, aby se lidi nebáli vyřezávání zkusit. V knize jsem odkryla řadu svých vychytávek, popisuji, jak držet dláto, jaké dřevo si vybrat. Mám tam různé druhy dřevin, které k řezbě používám, popsala jsem tam stroje, kdyby si člověk chtěl zařídit vlastní dílnu, aby měl představu, co si pořídit," popisuje Paloncy.

Čtenáři se dozví také to, jak si práci ulehčit. "Je tam třeba dýmka vytvořená pomocí mikropřístroje. Existují pomůcky, aby řezbář nedělal práci týden, ale nějaký čas ušetřil. Stroj vám občas ulehčí námahu. Chtěla jsem zkrátka představit svou práci a motivovat lidi, aby se nebáli začít a ve vyřezávání našli jako já kouzlo a zálibu," říká řezbářka.

Práce se dřevem ovšem podle Martiny Paloncy vyžaduje velkou trpělivost. "Já mám například nejraději finální úpravy. Na začátku máte kus dřeva, které se musí hrubě opracovat. Ale jak se začíná ukazovat určitý tvar, tak to mě začíná nabíjet a potom už frčím. Finále je pro mě nejoblíbenější část, protože dílo dostává konečnou podobu," odhaluje své tvůrčí zážitky řezbářka.

Správný grif si podle ní člověk vypěstuje až po čase, po zkušenostech, potřeba je určitě nějaký talent a představivost. "Na dřevo si nejprve nakreslíte tvar a pak ze dřeva ubíráte a kresba se vám ztrácí, takže potřebujete představivost. Dá se to mírně ošidit, když si dřevo stále odměřujete nebo kontrolujete. Pokud děláte kopii nebo něco restaurujete, tam je to přesně dané, ale když vyřezáváte něco vlastního, tak to můžete upravit," naznačuje řezbářka.

Dnes už přesně ví, jak řezat po vláknech, aby se nic nechtěného neodštíplo, má představu, jak je které dřevo husté, jak má léta, jak a kterým směrem zabrat. "Čím víc toho uděláte, tím máte techniku přesnější a víte například, jakou rezervu si nechat pro finální úpravu. Je to asi milimetr," představuje svou pečlivou práci Paloncy.

Materiál má Martina Paloncy ze své zahrady, ze zahrady prarodičů nebo od známých a kamarádů, truhlářů. "Nemusíte mít jenom lípu, dělala jsem například hodiny z ořechu, pracovala jsem se slivoní, vyráběla jsem misky z akátu. Každé dřevo má jinou strukturu a vlastnosti. Třeba zimostráz mi dal jeden kamarád z Prahy. Občas se stane, že se někde kácí dřevo, a tak mi zavolají, jestli ho nechci," říká.

V lásce k řemeslu ji vždycky podporoval a inspiroval její dědeček. "Knihu Vyřezávání srdcem a rukama jsem napsala částečně i proto, abych dědovi ukázala, že když mě motivoval jít na školu, kde se tvoří především rukama, nebylo to zbytečné. Zároveň jsem nechtěla, aby to zůstalo jen za zdmi mé dílny," svěřila se Martina Paloncy.