Málokterá výstava vzbudila letos v Brně takový zájem jako Kmeny 90. Expozice objektů a symbolů posledního desetiletí 20. století v Uměleckoprůmyslovém Muzeu v Brně je součástí jedinečného projektu Kmeny. Ty mapují život, podoby a identitu různých předrevolučních, "devadesátkových" i současných městských subkultur v Česku. O výstavě, o projektu a umění celkově mluvil moderátor studentského Radia R burningboy v rozhovoru s kurátorem výstavy Vladimírem 518. Rapper, výtvarník, nakladatel v jedné osobě nás zároveň provede a okomentuje nově otevřenou výstavu.
Představ prosím Kmeny. Ptám se na celý projekt, v jakých formách už je na světě?
Pokud mám globálně představit projekt Kmeny, tak by asi mělo smysl začít u první knihy. Byl to jednoduchej nápad zmapovat kulturu alternativních společenství. Takhle to vzniklo a nikdo z nás absolutně netušil, že to nabere takových obrátek. Udělali jsme to spíš z nadšení a představy, že by to mělo vzniknout – jako takovej kompilát, kterej by kontextualizoval ty jednotlivý skupiny vůči sobě.
Strhnul se o to zájem a začalo provokovat to, co nebylo uděláno. To byla ta minulost – čili vznikly Kmeny 0, což je kniha, která se věnuje situaci před rokem 89. A když už jsme se do toho tak zamotali, tak nám došla poměrně radostná i zároveň tísnivá věc, že nebyly pokrytý 90. léta. Takže jsme nakonec udělali i ty devadesátky.
To byly takový navazující kroky, který původně nebyly vůbec plánovaný. Paralelně s tím projevila zájem ČT, čili se udělal dokumentární seriál, kterýho se chopily různý mladý dokumentaristi, který to zpracovali každej dle svého. Za zmínku stojí i představení v Národním divadle Brno, který dělal Braňo Holiček, podle mě velmi dobře a velmi vtipně. To je další výstup.
A teď se nacházíme v závěrečný fázi, protože, nemyslím si, že bych měl tendence, aby se ty věci dál a dál větvily a cyklily, takže teď výstava Kmeny 90. Volně rozvádí tu poslední knihu o 90. letech do nějakýho výstavního tvaru, kterej zase umožňuje oproti knize se chovat jinak, ukazovat jiný věci, vyprávět to jiným tempem a jiným způsobem.
Každej z těch výstupu má svoje vlastní specifika. Mohl bys porovnat, který ti přišel obzvlášť vhodný a kde to naopak třeba skřípalo?
Kniha je překrásná disciplína, která ale má svý omezení. Zároveň ty omezení jsou to, co tu knihu dělá krásnou. Že je to jen text a obraz a nějakej grafickej design mi naprosto vyhovuje a je to popravdě moje nejoblíbenější disciplína. Televize, to je příběh sám o sobě. Každej z těch lidí se s tím vypořádal po svým a to vyprávění je jiný. V průběhu tý práce mi došlo, že současnej dokument je další subkultura a další kmen a že ty lidi se zase chovají podle nějakých klíčů a kódů současnosti.
V mnohým jsem narazil, zároveň jsem chtěl, aby to mohli zpracovat autorsky a po svým, protože to je to, co je podstatný. Když já začínám dělat nějakej projekt, nebo po někom chci, aby pro mě zpracoval nějakou práci, tak ctím, aby ten člověk byl svobodnej. Takovýto ohýbání kreativních eg k obrazu sýmu mi připadá hloupý a většinou to dopadá kompromisem. I ta televize a televizní seriál má svý specifika, svou limitaci, svou stopáž. S tím vším ti lidi zápolili, ne všechno dopadlo na úrodnou půdu a byla spousta rozporuplných reakci. Zároveň jsem rád, že kmen současných dokumentaristů se střetnul a kontextualizoval s těma ostatníma. To byla srážka vlaku v podstatě.
Výstava má tu překrásnou schopnost vyprávět ty příběhy pomocí nějakých objektů nějakých symbolů. Takže hledáme ty zástupný symboly pro celou dekádu pro celou energii, celou generaci, pro celý proudy myšlení. Dá se to symbolizovat jedním nástrojem, nebo jedním videem, jednou zbraní třeba. Tak to jsou věci, který umožňuje jen výstava a to se mi na tom hrozně líbí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
