Že holky do strojařiny nepatří? To už dávno neplatí
Strojařina není zrovna doménou žen a dívek. Je to stále primárně mužské prostředí, do kterého se ženy obvykle moc nehrnou. Tento rozdíl je vidět nejen ve výrobě samotné, ale také na technických středních i vysokých školách, kde je holek doslova jako šafránu. To je ale škoda, protože v moderní výrobě je pro ženy celá škála možností uplatnění. Moderní výrobní závod, jakým je například Honeywell Aerospace Olomouc, už dávno není to špinavé místo, kde je práce dřina. Navíc, příležitosti budoucího uplatnění jsou právě u technicky zaměřených profesí, například těch strojařských, mimořádné.
Příkladem dívek, které na předsudky nedají a cestu ke strojařině si stejně našly, jsou studentky střední strojírenské školy v Olomouci Livie Demjanová a Kristýna Macháčková. Obě nyní dochází na praxi do olomouckého závodu Honeywell Aerospace a ve strojařině vidí svou budoucnost.
„O strojařině jsem přemýšlela už od sedmé třídy, protože sestra tady byla také na praxi a techniku máme v rodině. Navíc jsem si nikdy nerozuměla s holkama, takže jsem nechtěla na nějaký ryze holčičí obor jako kadeřnice,“ vysvětluje svoji motivaci vydat se úplně jiným směrem než většina jejich kamarádek Livie Demjanová. „Tahle škola mi dává šanci najít si dobrou a slušně placenou práci a neskončit na pracáku,“ přidává další důvody Kristýna.
Obě dívky se musely na začátku vyrovnat s tím, že jejich okolí je vidělo spíše jako ty kadeřnice, než jako holky v montérkách, které obsluhují stroje, na které si kolikrát netroufne ani chlap. „Kluci mi do dnes říkají, že si mě neumí představit v montérkách, a že přece nemůžu dělat strojařinu, když jsem holka,“ popisuje reakce svého okolí Kristýna. Ji ale podobné řeči nerozhodí: „Podle mě je to blbost. Dneska už máme rovnoprávnost – kluci klidně dělají kadeřníky a holky strojařinu.“
Velké pochopení neměli zpočátku pro volbu ani rodiče dívek. „Mamka chtěla, abych šla na kadeřnici, a se strojařinou nesouhlasila,“ říká Livie. „Moje mamka mi dokonce na začátku řekla, že si myslí, že to stejně vzdám,“ přidává svou zkušenost Kristýna. „Mamka má totiž maturitu, takže se jí nelíbilo, že já budu mít jen výuční list. Ale pravda je taková, že já si s výučákem můžu vydělat v tomhle oboru i dvakrát tolik, co má ona,“ dodává s tím, že dneska už jí maminka drží palce a doufá, že školu úspěšně dokončí.
Obě dívky si pochvalují, že se během praxe v Honeywellu mohou naučit plno nových věcí a na rozdíl od školních praxí jim „nikdo pořád nestojí za zadkem.“ „Je jasné, že nám někdo musí koukat pod ruce, ale pořád se učíme nové věci, prošly jsme tréninkem a školeními a teď jsme zodpovědné za svoje výsledky,“ popisuje Livie průběh praxe.
V Honeywellu kladou na vzdělávání a zaučování praktikantů velký důraz, protože si z nich vychovávají budoucí zaměstnance. S vybranými studenty totiž podepisují stipendijní program, který jim zajišťuje pracovní smlouvu na plný úvazek hned po skončení studia. „Celý třeťák chodíme vždycky jeden týden do školy a druhý týden do práce. A od září budeme pracovat na plný úvazek,“ vysvětluje Kristýna. Ačkoliv studenti mohou nastoupit do práce už v červenci, obě kamarádky se shodují, že raději využijí možnosti užít si poslední prázdniny a do práce půjdou až na podzim. „V Olomouci moc dobrých firem není, takže tady budeme rádi pracovat i po skončení školy a třeba i za pět let,“ shodují se obě dívky.
A co by Kristýna s Livií vzkázaly ostatním holkám, které strojařina láka, ale okolí je od toho odrazuje? „Holky nebojte se. Začátky jsou těžký, ale když si budete stát za svým a budete mít pevnou vůli, tak to zvládnete. Nesmíte se zaleknout toho, že ze začátku si z vás třeba i kluci budou dělat srandu, ale jít si za svým. Ona je ta sranda přejde, až budete mít nakonec lepší práci než oni.“
