Komentář: Co přinesl korona-víkend s olomouckými taxikáři
Původně na míle vzdálené a jen zdánlivě nám nebezpečné respirační onemocnění, o kterém se v Česku začalo šuškat teprve po tom, co v čínském Wuhanu napáchalo nenávratné škody, je v dnešní společnosti zkouškou téměř v každé oblasti života.
„Jak? Coronavirus? To jsem teda nečetl,“ snaží se okrajově účastnit rozhovoru manžel kamarádky, se kterou se o tehdy neznámém viru bavím. Dnes je to osm měsíců a pravděpodobně neexistuje člověk, který by nevěděl, co slovo coronavirus znamená. Je součástí našich životů skoro rok a není letmé konverzace ani hluboké diskuze, která by jeho dopady, nebo virus samotný byť jen letmo nezmínila.
Přátelé, rodina, známí i kolegové. Stěžujeme si a naříkáme, zlehčujeme a ignorujeme. Jsme rozdělení na dva znepřátelené tábory, mezi kterými chybí mosty. Jak se ale znovu spojit a vytvořit společnost, která z boje proti koronaviru vyjde silnější? Jeden takový, zatím děravý most mě napadl při cestování s olomouckými taxikáři...
Ač jsme se v telefonu s operátorem po dřívější špatné zkušenosti pokorně dožadovali řidiče, který při jízdě bude mít zakrytá ústa, nakonec jsme nastupovali k mohutnému staršímu muži s úsměvem na místo roušky na tváři.
„Vy jste prý žádali roušku,” utrousil.
„Ano, pokud vám to nevadí, budete hodný, když si ji nasadíte,” odvrátí můj spolucestující. Po milém ujišťování, že si ji samozřejmě nasadí, však muž řídí vesele dál. Bez roušky.
Při cestě zpět jsme opět nasedali ke staršímu řidiči, který měl roušku připravenou na klíči v zapalování. Ne však k výkonu zaměstnání, ale pravděpodobně jen pro policejní kontroly. Asi patnáctiminutová jízda se neobešla bez ostré argumentace a názorového vyhranění proti rouškám, které člověka prý “zabíjí”. A to vše v osobním autě bez možnosti udržení bezpečné vzdálenosti a bez zakrytí úst člověka, který se během své práce setká s nesčetně mnoho klienty. Bez roušky.
Taxikáři se můžou jevit jako pouhá jehla v pořádné kupě sena. Kdyby však šli příkladem, šířili podložené informace a ne neopodstatněné názory, možná by s nimi nakonec jezdilo víc lidí a v MHD by si mohl každý druhý sednout. A kdo ví, mohli by třeba zpevnit pár lávek, které aspirují na pevné mosty.
Diskutujme, čtěme ověřené zdroje a sdílejme je. Konfrontujme své okolí s fakty. To vše s rozumem a ohleduplností k ostatním.
