KAMENY ZMIZELÝCH: Evu a Zdenku ve věku jedenáct a čtrnáct let a jejich maminku nacisté zavraždili v Osvětimi
Spolek Hanácký Jeruzalém nedávno v ulicích Prostějova uložil další Kameny zmizelých za oběti holocaustu. U domu číslo 25 v ulici Vápenice šlo o kameny za Evu Bergerovou a Zdenku Bergerovou ve věku jedenáct a čtrnáct let a za jejich maminku Mínu Bergerovou, všechny zavražděné v Osvětimi.
Kameny zmizelých nebo Stolpersteine se většinou dávají do míst, kde oběti holocaustu žili nebo odkud byli nuceni odcházet do transportů. Na štítku každého kamene je uvedeno jméno oběti, datum narození a úmrtí, respektive poslední známé datum, kdy dotyční ještě prokazatelně žili. Nejčastěji se tak jedná o datum nástupu do transportu do vyhlazovacího tábora.
Obě dívenky vyrůstaly ve významné prostějovské podnikatelské rodině. Otec Rudolf Berger byl spolumajitelem oděvní továrny Hermann Berger, která vyráběla pánské, chlapecké a dětské oděvy a dámské pláště. Sídlila na Vápenici.
"Firma byla založena už v roce 1876 a v Prostějově patřila k největším oděvním továrnám. Rudolf Berger byl ve třicátých letech předsedou Spolku oděvních průmyslníků. Matka Mína Bergerová byla doktorka filozofie a středoškolská profesorka," uvedla Jana Gáborová ze spolku Hanácký Jeruzalém.
Na rodinu Bergerovu vzpomíná ve své knize Co oheň nespálil prostějovská rodačka Maud Beerová.
"Rodina Bergerova – několik pokolení – s velice starým dědečkem, žila ve velikém rožáku ulic Vápenice a Havlíčkova. Zdenčina maminka měla titul profesorky, což tehdy bylo nezvyklé. Zdenka měla mladší sestru Evu. Když vypukla válka, byl otec rodiny pan Berger na obchodní cestě ve Švýcarech; zůstal tam, do Prostějova se vrátil až po válce. Paní a děvčata jsem v Terezíně vídávala, odjely posledním transportem do Osvětimi koncem října 1944. Při natáčení filmu „What Fire Can´t Burn“ jsem v Osvětimi v roce 1997 zahlédla mezi tisíci kufry Zdenčin kufr. Zdenka se v Terezíně přátelila se Zuzkou Pickovou, která je nyní filmařkou v USA a jmenuje se Zuzana Justman. Zdenička, pihovaté děvčátko, oblíbené, chytré; litovali jsme ji – byli na ni doma moc přísní," napsala Maud Beerová.
