KAMENY ZMIZELÝCH: Kateřina a Emil Altarovi zemřeli v Malém Trostinci ve věku 16 a 12 let
Spolek Hanácký Jeruzalém nedávno v ulicích Prostějova uložil další Kameny zmizelých za oběti holocaustu. V ulici Komenského č. 6 to byly kameny za Kateřinu Altarovou a Emila Altara. Oba byli zavražděni v Malém Trostinci v roce 1942, Kateřina ve věku 16 let, Emil ve věku 12 let.
Kameny zmizelých nebo Stolpersteine se většinou dávají do míst, kde oběti holocaustu žily nebo odkud byly nuceny odcházet do transportů. Na štítku každého kamene je uvedeno jméno oběti, datum narození a úmrtí, respektive poslední známé datum, kdy dotyční ještě prokazatelně žili. Nejčastěji se tak jedná o datum nástupu do transportu do vyhlazovacího tábora.
Jméno Altar je v Prostějově spjaté s oděvnictvím. Otec obou dětí Robert Altar byl obchodním cestujícím a spolumajitelem oděvní továrny Emil Altar vyrábějící pánské oděvy. Sídlo měla v ulici Vápenice č. 21, později v Šafaříkově ulici 26. Matka Anna Altarová pocházela rovněž z Prostějova.
"Od roku 1929 byl Robert Altar spolumajitelem domu v Komenského ulici číslo 6, na jaře roku 1942 byl poslán do pracovního tábora určeného pro prostějovské židy v Žárovicích-Hamrech," uvedla Jana Gáborová ze spolku Hanácký Jeruzalém.
Na Altarovy vřele vzpomíná ve své knize Co oheň nespálil prostějovská rodačka Maud Beerová. "Altarovi, známá a vážená rodina v naší obci. V pěkném domě se zahrádkou, blízko bývalého ghetta, na Komenského třídě žilo několik pokolení Altarů. V roce 1990 jsem zjistila, že dům byl zbourán. Emil, nejmladší z té velké rodiny, tatínek, maminka Anni, sestra Kateřina – Kačka, v roce 1942 jí bylo 16, měla ohnivě rudé vlasy, vyvíjela se z ní zajímavá kráska. Emil, roztomilý chytrý klouček, byl mladší než my, ale přijali jsme ho jako kamaráda. Mnoho jsme spolu rozprávěli, dnes už mohu přiznat, že tématem našich hovorů s Emilkem, kterému bylo sotva 11 let, byl často sex. Někdy nás pozval k nim domů, žili na tehdejší poměry moderně. Z přízemní kuchyně nám posílali do salonu v prvním poschodí malou zdviží malinké, tenoučké, lahodně pomazané krajíčky chleba. Emil nás pozval na zahrádku, na pěkné dýni vyryl své jméno, viděli jsme, že jméno roste s dýní. Z Altarovic zahrádky bylo vidět do židovských uliček, můj nejmilejší pohled na ně, který mi utkvěl v paměti. Po mnoha letech jsem ten pohled uzřela v knize pana Zdeňka Horáka Zmizelý Prostějov. Dnes z toho nezbylo nic. Ani Altarovým se nepodařilo zůstat v Terezíně, s většinou Prostějováků byli posláni přímo ze šlojsky 14. července 1942 do Polska – Malého Trostince," napsala Beerová.
