Nevidomá Romana Hladišová zažívá při hledání práce jen zklamání. Nevzdávám se, ale potřebuji šanci, říká

Životní cesta jednačtyřicetileté Romany směřovala z Prostějovska do Olomouce, pak se na několik let odstěhovala do Ústí nad Labem a nyní bydlí opět na Hané. S absencí zraku se vyrovnává od narození. „Přišla jsem na svět o dva měsíce dříve. Rodiče mě vychovali ve stylu nevidíš, ale ruce máš zdravé. To mě naučilo nezříkat se žádné práce,“ říká na úvod.

„Nyní pracuji v chráněné dílně v Olomouci jako masérka, kde ale můžu být jen jednou nebo dvakrát týdně. Můžu si tak vydělat maximálně okolo deseti tisíc korun. Ale já bych chtěla práci, které bych se mohla věnovat na plný úvazek, kde bych dostala adekvátní ohodnocení,“ vysvětluje Romana Hladišová.

Před covidovou pandemií působila jako fundraiserka v neziskové organizaci v Brně. Dříve se věnovala mimo jiné práci s romskými dětmi. „Nejdřív ze slepého člověka mají srandu, ale pak se stane jejich chráněncem. Ta práce mě moc bavila,“ podotkla s úsměvem.

Na nějaký čas našla pracovní uplatnění v jedné z olomouckých reklamních agentur. „Byla jsem tam dva a půl roku, ale pak jsem se stěhovala a spolupráce skončila. Kolegyně si tam se mnou daly práci a umožnily mi poznat, jak vypadají různá písmena pro nejrůznější použití a podobně. Všechno mi daly osahat. Nemusely, ale udělaly to,“ vzpomíná s vděčností Romana Hladišová.

Nyní se ale už delší dobu potýká se zklamáním a odmítáním. „Na inzeráty už preventivně pouze volám. Když pošlu životopis, ze kterého je znát, že jsem nevidomá, tak to automaticky padá do kategorie nehodící se škrtněte,“ posteskne si výřečná žena a přidá několik příkladů, kdy sešlo z nadějně vypadající spolupráce.

V boji s větrnými mlýny pracovního trhu zkoušela uspět na mnoha frontách. Nevyšla práce v kavárně ani v call centru, ájurvédské masáže ani balení covidových testů do krabiček. „Vždy mi nakonec řeknou nějaký důvod, proč to nejde, nedají mi ani šanci. Báli se, že by mohlo začít hořet od svíček nebo bych mohla zakopnout o krabice. Ale proč bych to dělala? V běžném životě funguju, a když prostor poznám, nemám problém se v něm pohybovat,“ argumentuje.

Své poznatky ze života s hendikepem chtěla využít i pro pracovní nabídku asistence nevidomému chlapci. „Ale řekli mi, že to už bychom byli dva a raději práci svěří nějaké paní v důchodu. Přitom bych mu mohla ukázat cestu a předat zkušenosti, které mám. Přece jsem dokázala vychovat syna, je to chlap jak hora,“ pousměje se Romana.

„Zním jako ranař, ale doma to vždycky obrečím.“

S hledáním práce pomáhá nevidomým a slabozrakým olomoucké TyfloCentrum, ani zde však není situace o moc příznivější. „Slečna tam je z toho úplně vyřízená. Když někam zavolá, že má nevidomého klienta, který by chtěl danou pozici vyzkoušet, tak to velice často firmy hned odpískají. Mají obavy z jinakosti,“ míní Romana Hladišová.

Ta tak dál projíždí pracovní nabídky a zkouší rozmanité varianty. „Nebojím se žádné práce, psala jsem dokonce na inzerát na prodavačku v obchodě s erotickými potřebami, kde by vlastně můj hendikep byl výhodou v tom, že by u lidí odpadl stud. Ale zase jsme se nedomluvili,“ zmínila Romana Hladišová a dodala: „Zním jako ranař, ale doma to vždycky obrečím.“

Svou ideální pracovní dráhu by si ale představovala v péči o staré lidi. „Nejvíc bych chtěla pracovat se seniory. Jsou vděční za kontakt, za pohlazení, za vlídné slovo i za to, když se můžou někomu svěřit s tím, co je bolí. I v osmdesáti může třeba nějaká babička dostat péči, aby se cítila krásná,“ říká se zaujetím.

„Proč bych nemohla být v senior centru zaměstnaná, věnovat se klientům? Mám co nabídnout, mám dvacet let praxi jako masérka. Je hodně znát, jak tam lidem chybí kontakt, mohou si pohladit mého vodicího psa, hraju na kytaru a zpívám, ráda peču,“ zmiňuje všestrannost, které i se svým hendikepem dosáhla. „Ale po zavolání jsem se dozvěděla, že se s tím nesetkali. Slepý člověk by to podle nich nezvládl,“ mrzí Romanu Hladišovou.

Situaci na trhu práce navíc podle ní nezachraňují ani dotace, které mohou firmy zaměstnávající znevýhodněné osoby získat. „Člověk se cítí hloupě, když má vzdělání, ale nikdo to neohodnotí. I člověk s lehkou mentální retardací nebo s drogovou minulostí je lépe zaměstnatelný než já. Společnost se naučila s nevidomými žít tak, že je převedou přes ulici a udělají dobrý skutek. Tím je splněno, ale ještě se asi nezjistilo, že nevidomí mohou pracovat. Třeba bych byla v call centru pomalejší, protože pracuji s klávesnicí, a ne s myší. Nebylo by to třeba tak na kvantitu, ale zase by mohl být přínos v kvalitě. Jsem člověk, který se nevzdává. Pořád bořím bariéry a jdu hlavou proti zdi,“ uzavřela odhodlaně.