Překladatel a spisovatel Otto František Babler byl mostem mezi národy a uměleckými osobnostmi

Milovník literatury Otto František Babler se narodil 26. ledna 1901. Otec byl Rakušan německé národnosti, matka Češka pocházela ze Slaného. Po smrti otce se přestěhovali k příbuzným Letochovým do Prijedoru. Strýc Ignác Letocha se stal i Bablerovým poručníkem. V Prijedoru začal navštěvovat obecnou školu a v Sarajevu německou reálku. Válečná evakuace města podnítila v roce 1915 strýcovo rozhodnutí k odjezdu do Olomouce. Pocházeli totiž z blízkých Košušan. Babler potom studoval na německé reálce v Olomouci a v roce 1919 na ní maturoval.

Jeho velkou láskou byly jazyky a literatura. Znal dokonale německy, srbsky, chorvatsky a k tomu pilně studoval francouzštinu, angličtinu, italštinu, polštinu a ruštinu. Už v době svých studií začal překládat. V roce 1928 se oženil a usadil se na Svatém Kopečku. Od roku 1933 žil s rodinou v Samotiškách, kde si nechal postavit vilku. Od roku 1935 pracoval jako knihovník v olomoucké obchodní komoře a od roku 1949 v olomoucké univerzitní knihovně. V roce 1956 onemocněl oční chorobou, oslepl na pravé oko a odešel do invalidního důchodu. Vrátil se ke svému původnímu zaměstnání spisovatele a překladatele z povolání.

Své překlady vydával ve své edici Hlasy (1926–1948). Vyšli zde například William Blake, Jacques Prévert, Georg Trakl, Paul Claudel, R. M. Rilke, Marina Cvetajevová, Erza Pound a další. U jiných nakladatelů vycházely Bablerovy překlady Stanislava Reymonta, E. A. Poa, Sergeje Jesenina, Stefana Zweiga či Anny Achmatovové. K významným překladům patří překlady Buberových Chasidských povídek, Andričovy Travnické kroniky a autorů staré Francie – Román o Lišákovi, Román o růži.

Především je však třeba vyzvednout jeho překlad Dantovy Božské komedie, na kterém pracoval řadu let. Spolupracovat při něm s básníkem Janem Zahradníčkem. Překlad vyšel v roce 1952 v nakladatelství Vyšehrad. Babler byl velkým ctitelem Dantovým a vykladačem jeho díla. Překládal také díla našich autorů do cizích jazyků, například Seifertovu báseň Mozart v Praze přeložil do němčiny, Halasovy Staré ženy do angličtiny.

Psal eseje, recenze, přednášel o literatuře a výtvarném umění. Byl členem Svazu českých bibliofilů a v roce 1970 se podílel na založení olomoucké pobočky. Je také autorem bibliofilských tisků – Kosířské elegie, Myšlenky o písmu a písmařství a Krajina mého srdce.

Jeho vilka v Samotiškách, nacházející se na svahu s nádherným výhledem do široké Hané a Jeseníků, byla svědkem desítek setkání s významnými kulturními činiteli. Byli mezi nimi například básníci Václav Renč a Eugen Stoklas, literární vědci Timotheus Vodička a Oldřich Králík, malíři Karel Svolinský a Rudolf Michalik, filozof J. L. Fischer, muzikolog Robert Smetana, překladatelka Zdenka Stavinohová, loutkář František Čech, překladatel a básník Petr Mikeš, bibliofilové Josef Glivický a Bohuslav Smejkal a literární badatel a sběratel Ladislav Šebela. Legendární byla jeho pracovna, jejíž zdi byly obestavěny až po strop knihami, police byly plné knih a knihy, které se do polic nevešly, ležely ve stozích na zemi. Na jeho pracovním stole stála maličká soška mnicha čtoucího středověký manuskript. Právě ona vystihovala Bablerovo zaujetí a pracovitost.

O. F. Babler zemřel 24. února 1984. Pohřební obřady vedl 1. března 1984 svatokopecký farář Gustav Riedel a zúčastnila se jich řada osobností literárního, kulturního a církevního života. Tehdy jsem studovala na Filozofické fakultě v Olomouci a jméno Babler bylo samozřejmě v nemilosti režimu a i nám studentům bylo utajené. Ve výloze knihkupectví národního podniku Kniha v Engelmannově paláci na Horním náměstí se však objevilo smuteční oznámení a připomínka O. F. Bablera. Byla to docela odvaha, ale i prokázaná pocta této vynikající osobnosti.

Kniha života O. F. Bablera se uzavřela. Jeho rozsáhlé dílo však žije dál, podněcuje, inspiruje a přibližuje českému čtenáři skvosty světové literatury. V Samotiškách připomíná jeho památku název náměstí a pamětní deska.