Zdena Wolkerová nebyla jen matkou známého básníka. Pečovala o jeho dílo a stala se nadšenou kulturní činitelkou

Zdena Wolkerová, matka prostějovského rodáka a básníka Jiřího Wolkera, od jehož úmrtí je to letos sto let, se narodila se 4. ledna 1879 v Nádražní, nyní Svatoplukově ulici č. 30 jako nejstarší ze čtyř dcer řezníka a hostinského Jiřího Skládala a jeho manželky Anežky Judasové, dcery stavebního podnikatele z Mořic. Po jejím narození rodiče koupili dům č. 25 v ulici Vápenice a v roce 1892 právovárečný dům U sv. Antonína na hlavním prostějovském náměstí č. 22. Právě ten je spjatý s  rodinou Wolkerových.

Zdena získala velmi dobré soukromé a školní vzdělání. Byla žákyní první české mateřské školy v Prostějově a následně školy obecné. Potom navštěvovala klášterní školy v Přerově a ve Šternberku. Soukromě dostávala hodiny hry na klavír a cizích jazyků. V šestnácti letech byla poslána na školu Ženského výrobního spolku v Praze, kde získala i obchodní vzdělání. V roce 1896 se vrátila do Prostějova a pomáhala otci v obchodě. V roce 1899 se provdala za úředníka záložny a pozdějšího bankovního ředitele Ferdinanda Wolkera (1873–1949), s nímž prožila padesát let. Narodili se jim synové Jiří a Karel.

Byla nadšenou kulturní a spolkovou činitelkou. V místní organizaci Sokola se podílela na založení ženského odboru a organizovala různé přednášky. Byla členkou dámského odboru Ústřední matice školské a místního výboru Volné myšlenky a Sdružení pokrokových lidí. Často veřejně recitovala. Vzorem jí byla herečka Hana Kvapilová. Recitovala při zájezdech Moravského kola spisovatelů v Prostějově, Olomouci, Přerově, Litovli a Plumlově. Nejraději recitovala Macharovy verše. V Prostějově přednášela poému Ondřeje Přikryla Haná a Romža.

V letech 1927–1930 redigovala v Prostějově týdeník Národní strany práce Rozvaha. Svými články přispívala do Snahy, Prostějovského Rozhledu, Kulturních zpráv, Hlasů z Hané, Hlasu lidu, Stráže lidu a Zpráv Národního výboru v Prostějově.

Těžkou ránou pro ni byla smrt milovaného syna Jiřího 3. ledna 1924. Jeho bývalý učitel Antonín Dokoupil ji podnítil k tomu, aby svůj žal překonala sestavováním vzpomínek. První svědectví napsala do 4. čísla časopisu Host v roce 1924 (článek K úmrtí Jiřího Wolkera). V časopisecké formě vyšly její články v časopise Bibliofil o rukopisech Jiřího Wolkera a knihovně Jiřího Wolkera. V roce 1934 vydal Josef Glivicky v bibliofilské podobě tisk Vánoční vzpomínky na Jiřího Wolkera. V témže roce vyšla také její kniha Jiří Wolker, jeho dětství, chlapectví a život v rodině (Václav Petr, Praha).

Některé části přešly potom do vzpomínkové knihy Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky (Václav Petr, Praha 1937). V této knize syna charakterizuje a hájí, ale také o něm uvádí věci neznámé a nedostupné, přibližuje jeho duchovní svět a atmosféru, ve které žil, tvořil a přemýšlel. Ukázala se zde jako citlivá a soucítící matka a zároveň i jako vyspělá prozaička.

Po 2. světové válce tuto knihu doprovodila cyklem přednášek, besed a rozhlasových vzpomínek. Méně podařená byla knížka Měli jsme dva psy (Václav Petr, Praha 1946). S Janem Kühndelem se edičně podílela na vydání knih Korespondence s rodiči (Československý spisovatel Praha 1952) a Listy dvou básníků (Jiří Wolker a Konstantin Biebl, Československý spisovatel 1953). Dále byla redaktorkou publikací: Jehličí. Šibřinkový list Sokola I v Prostějově (Z dějin a činnosti Sokola I, Prostějov 1913) a Památník k šedesátým narozeninám paní Ludmily Kováříkové (Prostějov 1940). Ostatní práce zůstaly v rukopisech, například Kruh dívek kolem Jiřího Wolkera, Mánička, poslední láska Jiřího Wolkera, Sága rodu Wichterlů (1805–1945).

Její korespondence a rukopisy jsou uloženy v Muzeu a galerii v Prostějově. Tyto materiály včetně pozůstalosti Jiřího Wolkera věnovala v roce 1939 prostějovskému muzeu. Zdena Wolkerová zemřela 26. července 1954 v Prostějově ve svých pětasedmdesáti letech. Její ostatky jsou uloženy v rodinném hrobě na Městském hřbitově v Prostějově.

Jaká byla? Jak ji viděli její současníci a obyvatelé města? Svým původem, postavením a majetkem patřila k městské honoraci. Toto jí obyvatelé města záviděli a mnohdy byla ona i její rodina terčem pomluv. Cítila se být pokroková a moderní, ale tíhla a patřila více ke starému světu milostpaní, poklon a líbání rukou. Ze svého syna učinila jakousi modlu a ikonu a svým způsobem jej postavila na piedestal socialistické poezie po roce 1948.

Byla inteligentní, vzdělaná, společenská, mnohdy tíhla až k určité nadřazenosti, společenské reprezentaci a snobismu. Jako stárnoucí žena působila na mladé Prostějovany a současníky až směšně. Zdůrazňovala příliš svůj podíl na Jiřího básnickém umění.

Byla využita nastupujícím režimem a marxistickou literární vědou. Často dělala stafáž při různých veřejných a vzpomínkových akcích. Vyhověla dané politické situaci a přepracovala původní memoáry Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky v dílo, které odpovídalo komunistickým myšlenkám a ideologii. Vyšlo v Československém spisovateli roce 1951 s předmluvou Ladislava Štolla, autora nechvalně známého pamfletu Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Rozhodně jí ale nemůžeme upřít zásluhy na zpřístupnění děl Jiří Wolkera.