DRBNA HISTORIČKA: Zázračný léčitel z Jeseníku, o Priessnitzovi mluvil celý svět
Dnes je secesní budova Priessnitzových lázní, projektovaná Leopoldem Bauerem, památníkem na úspěch Vinzenze Priessnitze. Muže z nejsprostších poměrů, který bez nadsázky získal světový věhlas díky svým léčitelským schopnostem.
Vinzenz Priessnitz se narodil do těch nejprostších poměrů v posledním roce 18. století. Ačkoliv moderní svět naplněný rychlým pokrokem klepal na dveře, medicína tak, jak ji známe dnes, byla ještě naprosto v plenkách. Nemoci však člověka rozhodně netrápily méně. Nejen, že profesionální lékaři na počátku 19. století měli jen velmi omezené možnosti léčby, ale také jich bylo poměrně málo a dopravní infrastruktura umožňovala jen velmi omezený dosah jejich služeb.
O to větší prostor se nabízel lidovému léčitelství. Co se může zdát z pohledu moderní vědy jako šarlatánství, mohlo být jedinou dostupnou léčbou. Lidový léčitel neznal chemické složení léčebných preparátů, nemusel rozumět fyziologickým procesům anebo dokonce je nemusel být schopen ani nastudovat, pro omezené schopnosti četby. To byl případ i Vinzenze Priessnitze.
Syn obyčejného chalupníka viděl na vlastní oči umírat bratra a již v mládí se musel starat o slepého otce. Jejich osud přičítal paradoxně právě špatným důsledkům lidového léčitelství. Tématika ho však fascinovala.
Metodu vodoléčby údajně vypozoroval v přírodě, když viděl zraněnou srnu máčet si poraněnou končetinu ve studánce. Sám si pak chladil vymknuté zápěstí ve vodě, jenže po vytažení ruky z proudu vody polevil i chladivý účinek, a tak si pořídil mokrý zábal.
Během dopravní nehody, spadly na něj nejspíše převážené klády z koňského povozu, si zlomil několik žeber. Lékař mu doporučil obklad z vína s tím, že se mu pravděpodobně nevyhnou trvalé následky. Priessnitz vzal vše do svých rukou, žebra si napravil o židli a ležel pak v mokrých zábalech. Zcela se tak vyléčil. Jeho postupy přitahovaly pozornost a různé techniky vodoléčby ordinoval lidem v okolí.
Ačkoliv se na jeho osobu šířily hanopisy od místních lékařů, jeho úspěchy nezabránily vzniku prvního vodoléčebného ústavu na světě, který se v roce 1837 rozvinul v oficiální lázeňské sanatorium, tehdy zde už byly stovky návštěvníků.
Nešlo jen o pacienty, mezi nimi byl i jeden z nejslavnějších spisovatelů 19. století Nikolaj Vasiljevič Gogol a Priessnitzovy postupy se chodili učit lékaři z celé Evropy.
Mezi jeho hosty byl i Američan Joel Shaw, který napsal o Priessnitzovi a jeho vodoléčbě celou knihu.
Nutno podotknout, že Priessnitze označuje za Němce a jen se podivuje nad tím, že některým lidem v lokalitě není rozumět ani se znalostí němčiny (nejspíše šlo o menšinové Čechy obývající Sudety). Shaw je sice fascinován Priessnitzovými metodami, ale zároveň neskrývá obdiv nad tím, že jde o toho nejprostšího člověka, jakého kdy viděl.
"Jedna věc je jistá. Praktiky tohoto muže jsou prováděny s větším úspěchem než počínání jakéhokoliv jiného člověka, který kdy žil," nešetřil chválou Shaw s tím, že jeho lázně stojí za návštěvu i pro obyvatele velkých měst světa, jakými jsou Londýn, Paříž nebo i New York, jakkoliv je cesta do zapomenutého kouta za Priessnitzem, který téměř nedovedl psát, přes celý oceán pro Shawovy krajany náročná.
