František Valouch byl nejen významným literárním vědcem, ale také básníkem
Pozoruhodnou osobností kulturního života Olomouce a Univerzity Palackého byl literární vědec, vysokoškolský pedagog, editor, publicista a básník František Valouch, jehož nedožité devadesátiny jsme si nedávno připomněli.
Narodil se 28. dubna 1935 v Olšanech u Šumperka. Po maturitě na šumperském gymnáziu a základní vojenské službě studoval František Valouch češtinu a dějepis na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Studia absolvoval v roce 1962. Potom pracoval jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku, ale po roce se vrátil do Olomouce, kde začal pracovat jako vědecký pracovník v Kabinetu Bedřicha Václavka při katedře bohemistiky a slavistiky FF UP. V roce 1968 získal doktorát filozofie za studie o díle Karla Čapka. Karel Čapek se pro něj stal celoživotním tématem a jeho dílu se hodně věnoval. Byl také aktivním členem Společnosti bratří Čapků. V roce 1969 získal hodnost kandidáta věd za soubor Studie o české poezii v době Mnichova. Práce vyšla v roce 1970 knižně. V roce 1991 na základě práce Studie z české poezie byl jmenován docentem v oboru česká literatura.
Autorka je historička a publicistka.
Pedagogicky působil také na katedře teorie a dějin dramatických umění a v letech 1999–2009 na katedře žurnalistiky. Na začátku devadesátých let byl spoluzakladatelem olomoucké pobočky Obce spisovatelů a byl jejím prvním předsedou. Působil také jako předseda Obce moravskoslezských spisovatelů. Badatelsky se podílel na výzkumu vídeňské univerzity „Rakouský a český literární expresionismus“.
Bibliografie jeho prací je rozsáhlá a zahrnuje desítky odborných studií, recenzí a analýz. Publikoval je v odborných časopisech, sbornících a dalších periodikách (například Host do domu, Plamen, Červený květ, Literární noviny, Literární měsíčník, Česká literatura, Tvar). Připomenout můžeme studie Motivy noci v Halasově Torzu naděje, F. X. Šalda – básník, Osamělý běžec Egon Hostovský, Básník duše a samoty Bohuslav Reynek a Slasti a úzkosti Oldřicha Mikuláška.
Významnou oblastí jeho činnosti byla práce editorská. Editoval sborníky z konferencí Václavkova Olomouc. Z Václavkova díla vydal čtyři svazky literárněkritických a teoretických prací. Byl editorem posledního svazku olomoucké trilogie Emiliána Glocara nazvaného Olomoucká elegie. Spolupracoval s historikem Františkem Spurným. Trilogie vyšla souborně v roce 1970 v ostravském Profilu. O rodákovi z Lukavice, pravoslavném knězi, spisovateli a malíři žijícím v USA Emiliánu Glocarovi (1906–1985) napsal také zásadní stať do sborníku Severní Morava. Dále edičně připravil dílo Bartoše Vlčka Touha po životě a Výbor z díla J. L. Fischera – osobnost, dílo, myšlenky. V roce 1995 se podílel na mezinárodní konferenci o díle Marie von Ebner-Eschenbachové a v roce 1998 o díle Jana Čepa. Uspořádal také z nich sborníky. Jeho kritické, teoretické práce a recenze vyšly knižně v publikaci Čas v poezii, poezie v čase (2005). V roce 2010 vydal knihu Kombinované techniky, která obsahovala jeho úvahy, vzpomínky a deníkové zápisy. Neobyčejně cenné jsou dopisy s básníkem a překladatelem Ludvíkem Kunderou.
Je autorem básnických sbírek Přibližování (1978) a Honorář za hříchy (1990). Obě vyšly v nakladatelství Československý spisovatel. Jedná se o sbírky osobní a přírodní lyriky. Valouchovy verše jsou prosté, civilní, citově podmanivé a zároveň i intelektuální. Promítá do nich jeho rodný kraj jesenického podhůří.
František Valouch obdržel v roce 2000 za svoji dlouholetou vědeckou a pedagogickou činnost Zlatou medaili Univerzity Palackého. Zemřel 7. ledna 2017 v Olomouci.
