Děsivá historie psychiatrie: lékaři zkoušeli ledové koupele, rotující křesla i tisíce lobotomií
Ještě před pár desítkami let vypadal „léčebný“ pobyt na psychiatrii zcela jinak než dnes. Místo terapie, empatie a bezpečí pacienty čekaly ledové koupele, přivazování k postelím nebo násilné zásahy do mozku. Strach z psychiatrie má své historické kořeny — přestože dnešní realita je zásadně jiná.
Nový díl podcastu Stop anorexii ukazuje, jak temnou cestu musela psychiatrie ujít, než se stala oborem, který dnes lidem skutečně pomáhá.
Ledové koupele a „vychladnutí emocí“
Jednou z nejrozšířenějších praktik 19. a začátku 20. století byly ledové koupele. Pacienta přivázali k vaně napuštěné vodou o teplotě ledové tříště — někdy na hodiny.
Mělo to „uklidňovat nervy“, ve skutečnosti ale lidé končili s podchlazením, šokem a traumatem. U žen se ledové koupele často používaly jako trest za „hysterii“, což byla tehdejší „diagnóza“ na jakékoli silné a nežádoucí projevy emocí.
Rotační křesla a elektrošoky
V 19. století se oblíbenou metodou stalo tzv. rotační křeslo. Pacienta posadili, pevně připoutali a točili tak dlouho, dokud nezačal zvracet nebo neomdlel. Předpokládalo se, že se „přeskládají tělesné tekutiny a pacient se zklidní“.
Další často využívanou metodou byly elektrošoky. Elektrokonvulzivní terapie se používá dodnes, ale v moderní, bezpečné a efektivní podobě. Je důležitá, život zachraňující a v mnoha případech jediná fungující léčba.
Jenže její začátky vypadaly jako ze středověké mučírny - bez anestezie, bez uvolnění svalů a bez jakékoliv přípravy pacienta. Lidé si při zákroku často lámali kosti, způsobovali si poranění hlavy a odcházeli s otřesem mozku.
Lobotomie: rychlá „oprava mozku“ za cenu života
Snad nejtemnější kapitolou historie psychiatrie je však lobotomie. Masově ji rozšířil americký neurolog Walter Freeman. Jeho "revoluční metoda" spočívala v tom, že lékař vrazil dlouhý kovový nástroj do oční jamky pacienta a několika pohyby „přerušil nervová spojení“. Zákrok se prováděl bez jakékoliv anestezie.
Ve vrcholném období své praxe prováděl Walter Freeman transorbitální lobotomii — tedy zákrok vedený přes oční jamku — u desítek pacientů denně. Zákrok často vedl k výraznému otupení emocí a snížení iniciativy, což tehdejší lékaři chybně vykládali jako „zklidnění“ či úspěch léčby. Právě tato změna chování bohužel vedla k tomu, že se metoda začala používat i tam, kde nešlo o léčbu, ale spíše o snahu potlačit nežádoucí projevy: u žen označovaných za „příliš temperamentní“ či u dětí s projevy vzdoru. Nejmladším pacientem, u kterého byla lobotomie zdokumentovaná, byly pouhé čtyři roky.
Moderní psychiatrie se od těchto praktik distancovala. Dnešní přístup je založený na respektu, práci s traumatem a psychoterapii. Cílem už není umlčet příznaky, ale porozumět člověku.
Podcast Stop anorexii připomíná, že strach z psychiatrie má historické kořeny — ale dnešní realita je zásadně jiná. I proto důležité je o minulosti mluvit. Protože se může zdát neuvěřitelné, že tohle všechno se dělo ještě poměrně nedávno.
Podcast Stop anorexii najdete na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo Stopanorexii.cz.
