Čtyři roky války. Uprchlice z Luhanské oblasti čelí v Olomouci výzvám, jak uživit svou rodinu

Svou cestu i náročnou adaptaci popsala matka dvou malých dětí prostřednictvím pracovníků Arcidiecézní charity Olomouc. Podobných příběhů Charita registruje v Olomouckém kraji stovky, hlavními postavami velké části z nich jsou právě ženy s malými dětmi. Domov se zde snaží budovat již čtvrtým rokem.

Válka ukrajinskou patriotku z Luhanské oblasti, která si nepřála sdělit své jméno, zastihla před čtyřmi lety doma, přibližně 50 kilometrů od míst, kde dopadaly první rakety. "První tři noci jsme strávili ve sklepě. Bylo slyšet výbuchy, bylo to hrozné," uvedla žena středního věku. Na začátku března 2022 její oblast obsadila ruská vojska. Obyvatelé se podle ní snažili zpočátku s vojáky vyjednávat, aby nevstupovali do měst, kde jsou děti. Sama se těchto jednání účastnila.

Postupně však začalo zatýkání lidí, kteří s okupací nesouhlasili. "Některé zavírali do sklepů, používali fyzické násilí," popsala žena náročné okamžiky. Situace se zhoršovala i materiálně, začaly chybět léky, potraviny, lidé žili v nejistotě, kdy bude vypnuta elektřina nebo voda. Zlom přišel ve chvíli, kdy raketa dopadla na dům jejího známého nedaleko jejího bydliště. "To mě postrčilo k rozhodnutí odjet," uvedla.

Z okupovaného území nebylo podle ní možné vycestovat jinudy než přes Rusko. S dětmi a matkou proto absolvovala několikadenní cestu přes Rusko, Bělorusko a Polsko. Na hranicích čelily opakovaným výslechům a kontrolám telefonů i dokumentů. "Musely jsme lhát, kam jedeme a jakou politiku podporujeme. Připravovala jsem i děti na to, co mají říkat," uvedla. Kolony prchajících Ukrajinců čítaly stovky vozů, lidé v autech strávili i několik dní.

Do Česka dorazila s rodinou na začátku října 2022 s tím, že zde přečká zimu. Nakonec se rozhodla zůstat v Olomouckém kraji, kde měla známé. Pomocnou ruku jí do začátku podala charita, už druhý měsíc po příjezdu se sama zapojila jako dobrovolnice.

Nejtěžší podle ženy byla adaptace dětí. Staršímu synovi je nyní osm let a česky už mluví. Mladší však podle ní těžce nesl období okupace i první roky v nové zemi. S nikým nechtěl komunikovat, museli vyhledat psychologa. Zlom nastal až po změně školy, která mu s adaptací velmi pomohla. "Přicházel úplně bez nálady, nikdy neměl úsměv. Všechny ty nervové tiky, které jsme řešili uklidňujícími léky. Teď už si sám přeje, aby zůstával déle v družině. Nechce jít domů, je šťastný, radostný, přichází domů s úsměvem," popisuje jeho matka.

Adaptace v cizí zemi je náročná i pro ženu, která s dětmi bydlí v pronajatém bytě. Řešit musí finance a vysoké výdaje, práci navíc musí přizpůsobit malým dětem. Byť profesí advokátka, za žádnou práci se podle svých slov nestydí. "Jsem připravená pracovat kdekoliv a dělat jakoukoli práci, hlavně aby příjem pokryl všechny moje náklady," podotkla žena.

Často se přitom podle svých slov setkává ve městě s negativními reakcemi vůči Ukrajincům. Nejvíce ji zraňují urážky směřované na děti. "Chtěla bych poprosit o trochu více zdrženlivosti a trpělivosti - ne vůči dospělým, ale vůči dětem. Ty za to, co se stalo v jejich zemi, nemohou," dodala Ukrajinka.

Podle Kateřiny Biolkové z Charity jde o silný lidský příběh, v dnešní době však podle ní není vůbec ojedinělý. "V Olomouckém kraji žijí tisíce osob z Ukrajiny, z nichž velká část jsou ženy s dětmi školního nebo předškolního věku. Tyto ženy nyní žijící v Česku pak čelí po často náročném odchodu z vlasti další velké výzvě. Tou je uživit svou rodinu," řekla Biolková.

"Stojí přitom před zdánlivě bezvýchodnou situací a i přesto dokážou zaplatit nájem, nakrmit děti, dopřát jim vzdělání. Stále stojí na nohou," dodala pracovnice Charity.