DRBNA HISTORIČKA: Milá paní Erno a milý Jirko… Jaké bylo přátelství Jiřího Wolkera a Jiřího Škracha?
Zajímavou osobností prostějovského hudebního života byl advokát a hudebník Jiří Škrach. Dirigoval také Orchestrální sdružení a byl jeho předsedou. Pocházel z rodiny prostějovského advokáta a hudebníka Josefa Škracha. Měl dva starší sourozence, bratra Vasila, pozdějšího významného filozofa, sociologa a tajemníka prezidenta T. G. Masaryka, a sestru Pavlu. Bydleli v Olomoucké ulici číslo 18.
Autorka je historička a publicistka.
Blízkým přítelem Jiřího Škracha byl Jiří Wolker. Byl sice o čtyři roky mladší než Škrach, ale nehrálo to žádnou roli. Poznali se už při chlapeckých hrách v dětství v polích stařečků Machnerových. Ta tenkrát sahala až k dnešnímu náměstí Spojenců. Machnerovi bydleli v Olomoucké ulici č. 28 a Jirka za nimi často chodil. Tak vzniklo kamarádství, které se v průběhu let přeměnilo ve velké přátelství.
Oba studovali na prostějovském gymnáziu. Jiří Škrach na něm maturoval v roce 1915 a Jiří Wolker v roce 1919. Spojovala je hudba. Často se scházeli u Wolkerů s dalšími studenty, kde společně muzicírovali či přednášeli svá díla. Hrávali spolu klavírní tria a kvarteta. Jiří Škrach byl výborný violoncellista. Po 1. světové válce hrávali v městském kině při němých filmech.
Oba studovali v Praze práva. Bydleli také kousek od sebe. Wolker v Kounicově ulici č. 3 a Škrach na rozhraní Písecké brány a Kounicovy ulice. Na podzim 1920 se oba přestěhovali k rodině profesora Čapka na Smíchov do Celné ulice 10. Na domě je od roku 1971 pamětní deska od sochaře Jana Hány. Často se toulali noční Prahou. Některý z výletů prý končíval ráno v Kinského zahradě pod Petřínem a kupka sena byla jejich „voňavou ložnicí“.
Navštěvovali také koncerty České filharmonie v Národním divadle. Peníze na lístky však neměli, takže tam stáli na galerii. Jiří Wolker si vypisoval stručné poznámky ze skript na malé lístky. Na jednom z nich byl například citát z římského práva a na zadní straně byla skica jeho básně: "Vemte nás do rukou, do bílých postelí, aby milé věděly…"
"Byl dobrým muzikantem a přímo zbožňoval komorní hudbu. Jako dnes ho vidím, jak se zářícíma očima a s nadšením přečetl motto ke kvartetu Beethovena: Es muss sein. Toto motto ho pak provázelo celý život. Použil ho později ve své jednoaktové hře Nejvyšší oběť a opět jej vyslovil, když mu bylo nejhůř a když věděl, že musí zemřít," napsal Jiří Škrach ve stati Kamarád Jiří Wolker uveřejněné v Prostějovském kulturním kalendáři v roce 1960.
Za Jiřího léčení v Tatranské Poliance od léta 1923 si psali. To už byl Jiří Škrach ženatý. Sňatek měl občanský 4. března 1922 a jeho manželkou byla rodačka z Bedihoště Arnošta (zvaná Erna) Kutílková. Zpočátku bydleli u rodičů Škrachových v Olomoucké ulici č. 18 a potom ve Vodní ulici č. 4. 26. srpna 1922 se jim v Olomouci narodil syn Alexander zvaný Saška. I tato skutečnost se odráží v korespondenci.
Dopisy jsou však smutné. Jiří Wolker se tam cítil sám, bez přátel, žil vzpomínkami a velice rád by to zaměnil „za nudný život prostějovský, na který si manželé Škrachovi stěžovali“. Byl také smutný z toho, že mu již dva měsíce nepsali a potom si přečetl v Hlasech z Hané z 6. října 1923 oznámení, že Klub přátel umění v Prostějově sehraje tragédii Osipa Dymova Ňu v režii E. Škrachové. Napsal jim, že tedy asi s tím mají hodně práce.
Rád by viděl divadelní představení a slyšel hudbu a vůbec něco jiného než fádní sanatorium. Někdy k němu dolehl zvuk klavírní hry, kdy děvčátko Dr. Guhra hrálo škály. Nedostatkem jiného stal se tak pokorným, že tyto jednoduché zvuky poslouchal jako koncert. Miloval Prostějov. Byl však pro něj rajskou vidinou. Stále věřil, že se do něj vrátí. Vrátil se do něj už jako umírající v agónii a jeho oči již nikdy rodné město nespatřily.
