Bikros je individuální sport, při němž závodí skupina jezdců mezi sebou na speciálně upravených tratích, zhruba 400 metrů dlouhých s řadou skoků. Rozhodující je zde rychlost, výbušnost, ale také cit pro kolo při dlouhých letech na velkých skocích. Ale taky drzost v bojích po startu a v zatáčkách. Základem každé bikrosové tratě je startovní pahorek se startovní rampou, která vypustí na trať vždy osm jezdců, kteří mezi sebou bojují o postup do dalších částí závodu. Závody jsou díky velké rychlosti a technické náročnosti atraktivní pro diváky, ale při četných kolizích také mnohokrát bolestivé pro jezdce. Štěpánka Fremlová ze Skrbeně nedaleko Olomouce nejen bikros jezdí, ale je v něm i velmi úspěšná. Se Štěpánkou a jejím tatínkem, Alexanderem Fremlem, jsem se potkal a společně jsme se rozpovídali o tomto netradičním sportu.
Na první pohled se zdá, že je bikros dost nebezpečný sport, navíc pro dítě, a navíc slečnu. Je to tak?
Tatínek:
Když se zamyslíte nad jakýmkoliv sportem, tak by dalo říct, že každý sport je v jistý okamžik něčím nebezpečný. Rozdíl je v míře nebezpečí. Snažíme se riziko eliminovat dobrou výbavou a kvalitními chrániči.
Jak se dcera k bikrosu dostala?
Štěpánka:
Mám bratrance Ondru Karkošku, který jezdí od svých 13 let Four Cross. To jsou závody, kde se jezdí z kopce dolů po speciálně upravené trati, kde nechybí stromy, kamenné bloky a spousta skoků. Trať není „tak bezpečná“ jako pro bikros. Když jsem ve svých 4 letech dostala první MTB kolo, pozval mě Ondra na závody do Hranic na Moravě, že si můžu zkusit projet trať v kategorii „příchozí“, jezdců bez licence, jestli mě to bude bavit. To mě ještě naši museli tlačit do kopečků, protože jsem je nevyšlapala (smích). Když jsem jela čtvrtou rozjížďku, myslela jsem si, že už to umím, pustila jsem to z rampy, ale na první bouli ztratila kontrolu nad kolem a šla jsem přímo na pusu. I když jsem měla cyklo přilbu, nabrala jsem si pěkně šotoliny do pusy. Byl to mazec, bolelo to jak čert a doktor, který je přítomen na každých závodech, mi to chtěl ošetřit septonexem. Brr. Vypláchli jsme pusu vodou a maminka řekla, že to dnes stačí. Bylo mi líto, že ostatní jezdí a já ne. Tak jsem i s modřinou a rozbitou pusou umluvila mámu a jela znova. Byl to nádherný pocit. Byla jsem zpět. No prostě boží.
Na jaké úrovni je v české republice bikros?
Tatínek:
Bikros se začíná po porevolučním úpadku opět dostávat do masivnějších čísel v členské základně a počet licencí se u nás blíží k číslu 500. Hlavní a nejdůležitější zprávou pro bikros z poslední doby je především to, že se stal olympijskou disciplínou, a to od roku 2008, kdy byla olympiáda v Číně. Díky tomu, že průměrně odjede závodník BMX za rok 30 závodů, je tento sport velice časově náročný a dá se říci, že je velice často rodinným typem sportu. Nezřídka se stává, že závodí nejen jezdci v mladších kategoriích, ale i jejich otec v kategorii Cruiser Master nad 40 let. U nás je bikros zaštítěn Českým svazem cyklistiky a řízen KOMISÍ BMX. Organizovaně se jezdí seriály závodů Moravského poháru, Českého poháru a Českomoravského poháru a národní šampionát jednotlivců i klubů, jednotlivě se pak jezdí různé Velké ceny.
Jaké úspěchy již dcera zaznamenala?
Štěpánka:
Tehdy v těch Hranicích skončila jsem po pádu na posledním místě. Rodiče mi po závodě řekli, že jsem byla statečná, ale že nebudu jezdit, dokud mi nekoupí integrální přilbu, která má chráněnou u bradu. Dostala jsem první bazarové opravdu bikrosové kolo a jela na další závod. A další. A další. Rok 2015 začal přihlášením do BMX týmu Uničov. Bylo mi pět, jezdila jsem kategorii Boys 6 (je to kategorie, kde holky můžou jezdit do sedmi let a kluci do šesti let) a v celkovém pořadí Moravského poháru jsem skončila 11.
O rok později jsme již s rodiči jeli téměř všechny závody v ČR, Moravskou ligu se mi podařilo vyhrát, v Českomoravském poháru jsem skončila 2. a za svůj největší úspěch považuji 3. místo z Mistrovství České republiky. Letos jsem oslavila 7. narozeniny a mám za sebou svůj největší bikrosový úspěch – před pár dny jsme se vrátili z belgického Zolderu, kde se jel 1. a 2. závod Evropského poháru, kde se mi mezi zahraniční konkurencí podařilo oba závody dojet na 1. místě.
Začátkem roku jsem začala chodit na lukostřelbu do Olomouce. Moc mě to baví. Je to úplně jiné než bikrosové závody. U střílení je ticho a klid. Po absolvování několika tréninků mě trenér neočekávaně přihlásil na mistrovství republiky žactva do 10 let. Závody probíhaly celkem dobře, ale na konci jsem neudržela soustředění a skončila jsem nakonec až pátá. Ale trenér byl spokojený a snad se mi příště povede lépe.
Kde trénuješ? A Jak často?
Štěpánka:
Od roku 2016 jezdím za tým SKC Tufo Prostějov. V Prostějově máme malou dráhu, kterou mám moc ráda. Bohužel, kdybych trénovala jen na této dráze, tak se dopředu neposunu. Proto, pokud je to jen trošku možné a ostatní týmy nám vyjdou vstříc, tak trénujeme na jejich větších tratích, ať už v Uničově, Hranicích na Moravě, ve Vyškově, Zábřehu a od letošního roku také opět na trati v Přerově.
Jak často dcera trénuje a jak často závodí?
Trénink mám skoro každý den kromě pondělí. Zhruba 3x do měsíce pak závody jednotlivých pohárů, většinou se jede jeden závod v sobotu a druhý v neděli.
V zimě máme zimní přípravu v tělocvičně, každých čtrnáct dnů jezdíme do kryté haly v Šenkvicích na Slovensku a letos jsem byla poprvé před začátkem sezóny na soustředění ve Francii v Sante Maxime.
Jak je to s vybavením? Je drahé? Musí se často měnit?
První kolo bylo obyčejné MTB 20“ s přehazovačkou. Toto kolo jsme použila na seznámení se s tvrdostí hranické tratě (smích). V současné době jezdím na kole GT Race velikost Junior, které sedlám už tři roky. Pořizovací cena kola byla 12 000 Kč. U menších dětí se kola obměňují zejména s ohledem na růst. Každá velikost rámu je tabulkově přiřazena k výšce dítěte. Stejně ale musí nad tabulkami zvítězit zdravý rozum a průběžně získávané zkušenosti z tréninků a závodů.
Na zahraničních závodech se můžete setkat i s osmiletým dítětem, které jede na kole za několik desítek tisíc korun. Ale ani využití nejnovějších materiálů a techniky vám nemusí zajistit přední umístění.
Další položkou v rozpočtu jsou potom chrániče, přilba a bikrosové oblečení, které ochrání tělo při možných pádech.
Má dcera nějaký vzor z bikrosového světa?
Tatínek:
V České republice má asi nejbližší vzor ve svých trenérech, Janě Horákové, která získala tituly mistryně světa v BMX kategorie Cruiser za rok 2003 a mistryně světa ve 4X 2004 a účastnice Olympijských her v kategorii BMX a Martinu Žeravovi, Mistru Evropy a mnohonásobném Mistru ČR v Motokrosu. Dále pak je to Romana Labounková, rodačka z Jeseníku, která jezdí ještě stále aktivně v kategorii Elite Women. Její úspěchy jsou 3. místo MS 2012 a 2. místo MS 2011 a účast na Olympijských hrách v Londýně.
Na posledních závodech v Zolderu (Belgie) 1. a 2. 4. 2017 se Štěpánce splnilo i přání potkat se s Olympijskou vítězkou z Londýna a Ria, několikanásobnou a aktuální mistryní světa v BMX Race Marianou Pajon z Columbie, která Štěpánce podepsala i výherní plaketu. (úsměv)
Bikros u násDo naší země se dostal bikros poprvé v roce 1984 a ihned se těšil ohromné popularitě. Mekkou počátků této disciplíny byla střediska jako Šumperk, Rudná, Ostředek atd. Výhodou té doby bylo, že všichni jezdili v podstatě na stejných kolech, a tak záleželo jen a jen na schopnostech jezdce. S pádem komunismu začali objevovat i naši jezdci to, že na západě se jezdí na technicky úplně jiných kolech, o polovinu lehčích, a tak u nás platilo to, že vyhrával ten, kdo měl peníze a přivezl ze západu slušné kolo. Naši jezdci se také začali zúčastňovat mezinárodních závodů, nejprve v Německu a Rakousku, později i evropských a světových šampionátů. Každopádně díky tomu, že se u nás bikros považoval stále za dětský sport, jsme měli spoustu skvělých jezdců v mládežnických kategoriích, kteří dokázali získat titul mistra světa. Jména jako Michal Prokop, Lukáš Tamme, Aneta Hladíková či Jana Horáková budí u soupeřů respekt. |
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
