Svůj život jsem svěřil do rukou pilota balónu Jána Michela. Janko je velký sympaťák a nezbývá mi, než mu věřit, že opravdu umí řídit balón. Během odpoledního letu jsme si povídali o tom, proč má balón přednost přede všemi dopravními prostředky nebo o tom, proč jsou všichni, kdo zkusí let balónem, povýšeni do šlechtického stavu.

V pondělí před půl šestou ráno mám sraz s Mirkem, Pavlem a Borisem v areálu Technických služeb města Olomouce v Libušině ulici. Pánové sedají do popelářského auta a jako každé ráno vyrážejí svážet odpad, který vyprodukovali obyvatelé Olomouce. Denně je ho asi sto tun, pánové mají co dělat.

Na vrátnici Moravského divadla v Olomouci mám v osm hodin ráno sraz s Borisem Konarikem, který je vedoucím jevištní stavby. To znamená, že je vedoucí kulisáků, správně se říká jevištních techniků. Od vrátnice mě vede na jeviště za Petrem Talianem. S ním si dnes budu povídat o jeho začátcích v divadle, o motivaci k práci i o schválnostech, které se hercům dělají při derniérách.

Den jsem strávil s terénními pracovnicemi Helenou a Ilonou ze Společnosti Podané ruce. Nejen u sbírání použitých injekčních stříkaček jsme si povídali třeba o tom, které nelegální drogy jsou v Olomouci nejrozšířenější, kde se v Olomouci nachází nejvíc použitých stříkaček a proč je dobré uživatelům drog jehly měnit.

Den strávený s bratrem Radkem Navrátilem, který je kapucínem v olomouckém klášteře na Dolním náměstí, přinesl jednak zjištění, co vlastně kapucín celý den dělá, ale také jsme hodně otevřeně mluvili. Řeč byla o reakcích blízkých při oznámení odchodu do kláštera, o vzrůstající agresivitě společnosti, o homosexualitě a masturbaci, ale i o důležitosti osobního vztahu.

Myslel jsem si, že se mi něco podobného nikdy nemůže stát, ale je to tak. Dnes o půl sedmé ráno jsem stál před Vazební věznicí v Olomouci a čekal jsem, až si mě odvedou dovnitř. Naštěstí si mě odvedli dovnitř jen proto, abych mohl zmapovat, jak to přes den v olomouckém vězení chodí.

Dušan Romanovský se stará o trávník Androva stadionu v Olomouci, kde hrají fotbalisté SK Sigma Olomouc domácí zápasy. Dušan není obyčejný trávníkář, je to nejlepší trávníkář roku 2018 a strávili jsme spolu jeden den. Řeč byla o největších nepřátelích trávníku nebo o přestupech trávníkářů mezi fotbalovými kluby.

Když jsem se vrátil z poslední reportáže o dni s ošetřovatelem v olomoucké zoologické zahradě a všechny kolegy jsem otravoval tím, že jsem po zbytek dne smrděl jako žirafa, hádali jsme se, kde je nějaká hranice toho, o čem bych už reportáž dělat nechtěl. Nakonec jsme se shodli, že bych asi úplně nechtěl dělat reportáž z hospice.

Před tři čtvrtě na sedm ráno parkuju auto u služebního vchodu do olomoucké zoo. Ptám se po panu Vidlářovi. Jo, vy jste z novin, ujišťuje se nevrlá vrátná a bere do ruky telefon. Už jde za vámi, říká mi po chvíli a já jdu klepat kosu do mrazu před vrátnici, abych nepřekážel zaměstnancům u píchaček. Vypadá to, že si dnes splním sen každého druhého desetiletého děcka.

Den strávím se servisním technikem Honzou. Honza se stará o servis a čištění mobilních toalet. Honza je hodně veselý chlapík a dělá si srandu z věcí, ze kterých se jiným navaluje. Jenže vzhledem k povaze práce je pochopitelné, že Honza má hranici toho, co je a není nechutné, trochu posunutou.