O mužské cestě hrdiny, která - jak je doufám jasné- je určena mužům i ženám, jsem psala už dříve. Než si však na mýtu Inanny, sumerské bohyně, ukážeme cestu ženskou, zdánlivě pasivní, ale nepochybně stejně odvážnou, projdeme zlatým středem, spojením obou cest do jediné. Vede mě k tomu dnes nastávající novoluní, konjunkce, tedy spojení mužského a ženského, luny a slunce do jediného. A jaký zvolit mýtus? No přeci cestu do bájného Labyrinthu, kde jen mužsko-ženské spojení dokázalo porazit Mínotaura a najít cestu z bludiště.

„Šeherezáda králi dlouho vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal, slavičí píseň ze zahrady zněla a jasmín voněl, svěží vánek vál, svou ženu za nic byl by nedal král…“ F.Hrubín

Spolu s ohnivou řekou, určenou pro ty, kdo ovládáni nízkými pudy a vášněmi páchají násilí, nesou temné vody řek hrdiny i zbabělce na „druhý břeh“. Bývá to, až na výjimky, jednosměrná plavba a většina nedobrovolných pasažérů je mrtvá . Tradice vkládat zemřelým do úst minci pro převozníka, aby je v pořádku dopravil na „onen svět“, je brána v řeckých mýtech velmi vážně. Duše zemřelého, která nedostane při pohřbu peníz pro Charóna, za převezení přes řeku, je nucena bloudit okolo břehů, ponechána jako „stín mezi světy“.