Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

Co nás čeká poté, co se alespoň dílčím způsobem vypořádáme s koronavirem? Bude to krize, nebo růst? Názory ekonomů se liší, pohledem personálních oddělení je zatím důvod k optimismu.

Během posledního roku se téma školství a učitelské profese probíralo v médiích a na různých fórech vzhledem k pandemii Covidu-19 mnohem častěji než obvykle. Zavřené školy a přechod na distanční výuku totiž pochopitelně poznamenaly mnoho rodin. Nemělo by to však zakrýt skutečnost, že se na poli vzdělaností politiky objevila i řada dalších událostí a témat, které vyvolaly vášnivé debaty: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, novela zákona o pedagogických pracovnících, revize rámcových vzdělávacích plánů, reforma přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách a dalších fakultách připravujících učitele.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Milé poslankyně, milí poslanci. Vzpomínáte? „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Tato slova přednesl/a každý/á z vás po vašem zvolení na první schůzi poslanecké sněmovny.

„Karle, to nevadí. Jestli ten respirátor v práci nechceš nosit, my to nějak vymyslíme. Třeba ti dáme kolem pokladny plexisklo.“ Myslíte si, že by podobná reakce zaměstnavatele v soukromé sféře byla reálná? Asi se shodneme na tom, že s největší pravděpodobností nebyla. Proč tedy děláme ústupky lidem, kteří mají být morálními autoritami?

Cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly, a i ten nejlépe myšlený nápad se může snadno zvrhnout. Bohužel, právě toho jsme dnes svědky, pokud jde o informování o pandemii.

Jsem učitel českého jazyka. Učím budoucí učitele na Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, dlouho jsem česky učil i žurnalisty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Snažím se nejen učit je jazyk, ale především o jazyce myslet a češtinu milovat. Tím chci říct, že jsem v jakémsi střetu zájmů, když tohle píšu. Utěšuje mě, že to v našich zeměpisných délkách zas není takový problém…

Lidé pracující ve zdravotnických profesích jsou pro společnost naprosto nepostradatelní a povolání zdravotníků se vždy těšilo mezi lidmi velké úctě. Nikoho proto asi nepřekvapí, že lékaři a zdravotní sestry se pravidelně umísťují na předních místech mezi profesemi vnímanými veřejností jako prestižní. Není pochyb o tom, že zvláště za současných okolností to platí dvojnásob. Právě oni jsou v první linii v boji proti šíření pandemie covid-19.

Ano, kvůli situaci s covidem trávím poslední období v Bruselu. I proto tento text bude úplně jiný. Nebude o invektivech a kritice, ale bude o srovnání. O srovnání dvou zemí, které mají téměř stejný počet obyvatel. Jsou členy Evropské unie a také jsou si v mnoha věcech úplně jiné. Belgie a Česko. Česko je rozlohou téměř třikrát větší než Belgie. Na druhou stranu třeba vliv Česka v EU je výrazně menší. V covidové statistice jsou na tom obě země podobně. V Česku zemřelo na ke včerejšku na tuto nemoc 20 339 a v Belgii to bylo 22 077 osob.