Přichází léto a děti jsou plné očekávání. Aby taky ne, prázdniny jsou za dveřmi a je čeká odpočinek od každodenní rutiny ve školních lavicích. S tím se ale hlásí náročné období pro rodiče, kteří musí chodit do práce i v tomto období. Hlídání babičkami či jinými příbuznými není pro každého samozřejmostí, a tak zvažují jiné možnosti. Jednou ze skvělých alternativ jsou letní příměstské nebo pobytové tábory. Jejich cena však letos dosáhla výše, která je pro leckterou rodinu nezvládnutelná.

Děti jsou pro rodiče vždy na prvním místě. Dvakrát tolik to platí pro maminku Hanu, která má dceru s Downovým syndromem. Dnes již desetiletou Káju se jí podařilo zapojit do běžné školy a věří, že inkluze je krok správným směrem. Vyžaduje však nejen trpělivý přistup rodiny a jejího okolí, ale i soustavnost ve vzdělávání a odpovídající péči.

Aničce jsou čtyři. Uprchla s maminkou z domova, kde je válka. Tatínek tam ale musel zůstat a bojovat. V České republice obě získaly za pomoci organizace, která se stará o migranty, ubytování v české rodině. Určitě je to lepší než někde na ubytovně, ale Aničce je to vlastně jedno. Musí být neustále s maminkou, bojí se, že by ji také mohla opustit. Má strach z toho, co se dělo u ní doma, z prostředí, které nezná, z lidí, kterým nerozumí, a i z toho, co přijde. Moc si přeje, aby to všechno skončilo a všechno bylo jako dříve.

Nebýt dnes třináctiletého Kubíka, jedna obyčejná rodina z Vysočiny dodnes netuší, co hyperbarická komora je. A asi nejen ona. Možná jsme se s tímto názvem setkali ve spojení s kosmonauty, ale v běžném životě? Maminka Petra před narozením syna pracovala dlouhé roky v gastronomii. Tatínek je zaměstnaný u Správy železnic. Příchod na svět jediného, vymodleného dítěte, jim navždy obrátil život naruby.

Najít školu, ve které je dítě nadšené a těší se do ní, je sen všech rodičů. U žákyň a žáčků s vážným zdravotním postižením, je pak, když se to povede, radost mnohonásobná. Škol totiž pro takové děti není mnoho a rodiče se kvůli nim dokonce i stěhují. Přesně to je případ malého Matěje a jeho rodičů.

Třicet devět tisíc. Pro někoho dovolená. Z pohledu pořizování si bydlení pakatel. Pro někoho ovšem částka, kvůli které nespí, protože je nepřekonatelnou barierou na cestě za zdravím dítěte. „Když jsem před čtyřmi lety zjistila, že jsem potřetí těhotná, říkala jsem si, že je mi jedno, jestli to bude kluk nebo holka. Hlavně aby bylo miminko zdravé“ tak vzpomíná maminka na období, které se ji dnes jeví jako zcela bezstarostné. Z porodnice si maminka nakonec přinesla domů krásnou, zdravou princezničku, která se stala rázem miláčkem celé rodiny. Dostala i „princeznovské“ jméno Zlatuše.

Rodinné fotky matou. Na první pohled krásná paní s krásnými rozesmátými kluky, evokující bezstarostnost. Na ten druhý by s ní nejspíš vůbec nikdo z nás neměnil ani na minutu. „S Arturkovou maminkou a jeho bráškou jsem se seznámila jako sociální pracovnice. Vlastně ani nevím, z jakého konce začít,“ vypráví Alice Sýkorová, která rodině pomáhá.

Sedmiletá Kačenka žije s nejstarším dvacetiletým bratrem a desetiletými brášky – dvojčaty jen s maminkou malém bytě. Vychovávat v současnosti čtyři děti jako samoživitelka dá zabrat, i když jsou zdravé. Kačenka ovšem v tomto směru na první pohled mate. Vypadá jako kterákoliv roztomilá, plavovlasá dívenka jejího věku. Když na ní ale promluvíte a ona se na vás usměje, neznamená to, že by vám rozuměla. Kačenka se narodila jako oboustranně neslyšící a od svého prvního roku svého života nosí sluchadla se zesilovačem.

Rodiče jedné olomoucké školy často ani netuší, že jejich děti vede do života učitelka s mnohem širšími zkušenostmi, než jsou jen ty běžné pedagogické. Ondřejova maminka Marie ovlivňuje vedle žáků ve škole i vlastní tři děti. Nejmladší z nich, dnes třináctiletý Ondřej, se od všech, se kterými se denně potkává, trochu odlišuje.

Rodiče jedné olomoucké školy často ani netuší, že jejich děti vede do života učitelka s mnohem širšími zkušenostmi, než jsou jen ty běžné pedagogické. Ondřejova maminka Marie ovlivňuje vedle žáků ve škole i vlastní tři děti. Nejmladší z nich, dnes třináctiletý Ondřej, se od všech, se kterými se denně potkává, trochu odlišuje.