Již v samých počátcích křesťanství vyznavači víry Kristovy usilovali o to, aby kněží do křesťanských osad přicházeli vzdělaní, tudíž pečovali také o zřizování škol. Ve 2. století škola v Alexandrii velice proslula a dalším školám po východních krajích byla vzorem, dala jim vznik a směr. Na začátku doby velkomoravské zde začaly vznikat i první křesťanské školy. Po příchodu Cyrila a Metoděje, misionářů ze Soluně, vznikla v druhé polovině 9. století zároveň s novým biskupstvím moravským i škola, v tehdejším velkém hradišti u Mikulčic a patrně i na Velehradě. Vzniklo slovanské písmo Hlaholice, které dalo základ psanému slovu ve slovanštině a bohoslužby se začaly dělat v jazyce srozumitelném pro přítomné věřící. Metoděj začal učit prvních padesát žáků, kteří se později rozešli do dalších krajů, aby šířili nabyté vědomosti.

Tento příběh z bohaté kriminální minulosti královského města Olomouce vypráví o strážmistrovi Matyáši Goldovi, který byl na Dolním náměstí zavražděn baronem Janem Václavem Oderským z Lidéřova. K tomuto incidentu se nám v olomouckých registraturách dochovalo několik dokumentů, mimo jiné zápis o celé události a také zápis z vyšetřování barona Oderského. Pojďme si podrobněji přiblížit, co se vlastně tehdy na Dolním náměstí událo a jak dopadl následný proces s obviněným baronem.

Podoba města Olomouce se mění neustále, ale k radikálním změnám došlo především na přelomu 19. a 20. století, kdy se rozhodlo o zbourání velké části městských hradeb. To se týkalo i severní části města kolem tehdejší Rohelské brány a jejího blízkého okolí, především v místech dnešní ulice Sokolské (dříve Koželužské). Kde se dnes nachází Dopravní podnik, budova Policie ČR a velká budova, dřívější městský chudobinec, tam to vypadalo ještě na začátku 20. století zcela jinak. Kromě městských hradeb se zmíněnou Rohelskou bránou, které obtékalo jedno z ramen Mlýnského potoka, stávala Velká vodárna, podle které se dnes jmenuje ulice Vodární. Zajímavá je i historie ulice Kačení, která dříve vedla zčásti jinudy.

Horní náměstí prošlo za všechna staletí mnoha proměnami. Dějiny tohoto místa jsou stejně staré jako samotné město Olomouc. Vedle staršího Dolního náměstí ve 13. století postupně vyrostla osada kolonistů a cizích kupců, která určila pozdější podobu Horního náměstí. Nejprve tedy jako trhová osada, postupně rozšiřovaná odsoušením bažinatého terénu, který byl na západ od budoucího náměstí. To se nahoře rozrostlo o řadu kupeckých domků (později Bohatých krámů), které propojily prostor obou náměstí ulicí Kramářskou, ve které stál románský kostelík a později kaple sv. Markéty.

Z města Olomouce vedla cesta ke Klášteru Hradisko po staletí jen jedna. Vyšlo se Hradskou bránou, hned za mostem přes řeku Moravu se odbočilo doleva a kolem břehu se došlo až k Hradisku. Po stejné cestě se k němu ostatně dostaneme i dnes. Řeka Morava ale v dobách, kdy ještě neměla zpevněné břehy, tuto cestu často zalévala vodou a bahnem. Stávalo se tedy, že Klášter Hradisko byl i na několik týdnů od města odříznut. To se ukázalo být jako velký problém zvlášť po roce 1802, kdy se v opuštěném klášteře usídlila vojenská posádková nemocnice. Dlouhá a nebezpečná přeprava nemocných z městských kasáren často ohrožovala život vojáků, kteří potřebovali rychlou pomoc.

Jak to v minulých stoletích vypadalo v jihovýchodní části města, tam, kde končilo město samotné, ohraničené městskými hradbami? Na starém Dolním náměstí a jeho přilehlých ulicích, v trhové osadě kolem kostela sv. Blažeje, který stával na dnešním Blažejském náměstí, ale především na předhradí před zaniklou Blažejskou bránou? Právě tato městská brána a blažejská osada byly spojené se zásobováním města masem a s dobytčími trhy, proto tady od nepaměti panoval velice čilý ruch. Dříve než si ale tuto lokalitu podrobněji popíšeme, pojďme si něco říct o řeznících, kteří byli s těmito místy po staletí úzce spjati a pohybovali se zde asi nejčastěji ze všech olomouckých řemesel.

Ve starých dobách obklopovalo město Olomouc daleko více vodních toků, které byly mnohem členitější, s dalšími malými rameny, náhony, rybníčky. Proto se v přilehlém předměstí, ale i v širokém okolí nacházela celá řada vodních mlýnů. Jeden z dochovaných vodních ramen řeky Moravy kolem Olomouce si dokonce dochoval i původní název Mlýnský potok, který nám jasně říká, k čemu byl tento vodní tok dříve často využíván. A nejstarší vodní mlýn v Olomouci stával právě na Mlýnském potoku.

Religiózní město Olomouc mělo vždy velké množství kostelů a klášterů, tudíž i věží, na kterých byly dle křesťanského zvyku zavěšeny zvony. Historie olomouckých zvonů je bohatá, plná slavnostních, ale bohužel i velmi tragických příběhů. A právě historie zvonů na věži kostela sv. Mořice je natolik pohnutá, že si ji připomeneme.

Živelné pohromy od nepaměti nedílně patří k historii města Olomouce. Ať už se jednalo o záplavy, krupobití, vichřice, kruté mrazy, neúrody, ale i nálety hejn kobylek nebo zemětřesení. Zvláště ale oheň byl živlem nanejvýš obávaným. V Olomouci oheň, tedy požár, udeřil během dlouhých dějin mnohokrát.

Pranýř. V dnešní době si pod tímto názvem už málokdo představí něco konkrétního. Přitom ještě na počátku 19. století to byla nedílná součást většiny měst i městeček. Pojďme si proto přiblížit, co to vlastně pranýř byl, k čemu sloužil a kde po celá staletí stával právě ten olomoucký. Důležitou roli pranýře totiž v životě středověké městské společnosti dokládá jeho umístění v centrálním prostoru, v Olomouci stával na Horním náměstí, hned vedle radnice.