Mojmír Chytil je čtyřiadvacetiletý útočník pražské fotbalové Slavie. Vyrůstal v malé vesnici Skalka nedaleko Prostějova a přímo za domem měl fotbalové hřiště, jehož poloha dost možná určila směřování jeho dalšího života. Má za sebou dvě operace kolene, přesto se dostal do národního týmu, v jehož dresu se při premiéře uvedl vstřelením hattricku během deseti minut. Dnes střílí góly za Slavii před Tribunou Sever a říká o sobě, že je z něj Slávista. Už jo.
Když nasedám k Mojmovi do auta, pozitivně mě překvapí, co poslouchá. Z repráků se line hluboký hlasy Ca$hanovy Bulhara, rappera, který ve svých textech spojuje fotbalové prostředí s rapovou kulturou a připomíná příběhy fotbalistů, jejichž kariéry skončily neslavně.
„V prvním zápase jsem dal, pí*o, hattrick, takže jdu slavit, gádžo, tři dny já nespim,“ rapuje Bulhar v tracku Swag Martin Fenin o dokonalém zahájení angažmá velkého fotbalového talentu v německé lize, když při své premiéře v dresu Frankfurtu vstřelil tři branky.
Mojmír Chytil vstřelil tři branky pro změnu v premiéře za českou fotbalovou reprezentaci. Stačilo mu k tomu deset minut. I on startuje svou kariéru velmi povedeně.
Tenhle příběh začíná dobře, snad nebude končit podobně jako ten Feninův.
Máme namířeno do Skalky, lázeňské vesničky kousek od Prostějova, kde má trvalé bydliště něco přes 250 obyvatel. Jedním z nich je i Mojma, který tam vyrůstal. Jedeme fotit na hřiště, které má mladý fotbalista doslova za svým domem. Cesta z Olomouce bude trvat tak dvacet minut, to si něco stihneme povědět.
„Na to hřiště, kam jedem, jsem si chodil kopat se staršíma klukama, kteří mě brali mezi sebe, nechali mě tam pobíhat. To mi byli asi čtyři roky. Když ti starší kluci šli v sobotu nebo v neděli hrát zápas za Pivín, brečel jsem doma, že s nimi nemůžu jít taky hrát, a tak se mama začala dívat po klubech, který berou i mladší kluky, tak jsem začal hrát v Prostějově,“ popisuje Mojmír Chytil svoje začátky na skaleckém hřišti.
„Když mi připomeneš Skalku, vybaví se mi celé dětství. Strávil jsem tam život vlastně až do doby, než jsem odešel hrát za Sigmu Olomouc. Měli jsme tam velkou partu děcek, v létě jsem trávil celý dny na hřišti nebo v parku, domů jsem chodil jen na oběd a spát. V zimě jsme třeba bobovali, ve vypuštěném bazénu jsme hráli hokejbal a tak.“
„Beru se jako zástupce poslední generace, která moc nehrála na počítačích a spíš trávila čas venku. Kluci ve městech už se spíš bavili tím, že hráli na počítačích, já jsem preferoval spíš ten venek. Vesnice mě formovala hodně.“ vzpomíná. „Vlastně ještě pořád formuje. Když tata zavolá, musím jít do brambor, do česneku nebo sbírat švestky na slivovici. Ještě minulej rok jsem pomáhal v bramborách,“ rozesměje se.
Sen o vydělávání peněz fotbalem měl Mojma od malička, ale to není nic výjimečného. Reálné obrysy všechno dostalo zhruba v patnácti, kdy začal doufat v to, že by se mohl dostat do áčka Sigmy Olomouc a hrát profesionálně. Pak ale přišly dvě zranění kolene a po tom druhém doufat zase přestal.
„První zranění přišlo během posledního podzimního utkání v půlce prosince v Olomouci. Bylo mi šestnáct, nastupoval jsem jako střídající hráč, byl jsem asi blbě rozcvičenej a při jednom pohybu mi prostě prasklo v koleni. Zápas jsem dohrál a až po něm jsme zjistili, že mám urvanej křižák.“
Půl roku po zranění se Mojma vrátil na letní přípravu a nastoupil do druhého přípravného utkání v rámci turnaje na Slovensku. „Tu situaci si pamatuju, spoluhráč mi házel out, já jsem se chtěl odrazit z té stejné nohy a zase mi tam prasklo. To už jsem věděl, že je zle, protože už jsem ten pocit znal. Když jsem to chladil, volal jsem tátovi a ten mi řekl, že to je konec s fotbalem.“
Nakonec bylo všechno jinak. Doktor, ke kterému se Mojmír dostal, ho přesvědčil o tom, že s fotbalem nemusí být konec, jen ho bude muset poslouchat na slovo a neuspěchat návrat na trávník. To trvalo téměř jeden celý rok. „Doktoři udělali výbornou práci a poslední čtyři roky o tom zraněném koleni vůbec nevím.“
Kariéra se tak mohla rozjet naplno. V devatenácti letech se Mojma dostal do hlavního týmu Sigmy Olomouc, kde si postupně vybudoval stabilní místo. Výkonnostně v týmu však nijak nevyčníval. „Nebyl jsem dobře nastavenej v hlavě. Hrál jsem dobrý zápasy proti dobrým soupeřům, ale potom přijela Příbram a já byl na vystřídání ve dvacáté minutě,“ vysvětluje. Byl připravený odmakat zápasy proti silným soupeřům, ale nedokázal se vyhecovat na ty slabší.
Mojmírovi pomohl přesun do Pardubic, kde moc zápasů proti slabším soupeřům nehrál a musel být stoprocentně připravený na každé utkání. „Tam určitě přišel ten zlom. V Pardubicích jsme hráli o padáka, prostě jsem si zasadil do hlavy, že každej zápas je zápas o všechno. To mě naučilo a od té doby mám tohle nastavení, ať už jdu do jakéhokoliv zápasu. Sport je o hlavě a když je hlava dobře nastavená, je to osmdesát nebo devadesát procent úspěchu.“
Přijíždíme do Skalky. Mojma parkuje před domem své babičky a ukazuje na Škodu Yeti, která je pár metrů od nás. „Tímhle jsem jezdil předtím. Yetinka. To je stroj,“ rozesměje se a míří k babičce, aby ji pozdravil a aby zkusil najít nějakou starou merunu coby rekvizitu na focení.
Když Mojma asi za minutu vychází z domu, říká mi paní Chytilová mezi dveřmi, ať do toho rozhovoru taky napíšu, že se Mojmírovi omlouvá. „Když jsem byl po těch operacích, a po trénincích a zápasech dokopanej a zmoženej, tak ona mi vždycky říkala: ‚Že ty už se na ten fotbal nevysereš.‘ No a teďka když k ní přijdu, tak mi vždycky řekne: ‚Já se ti omlouvám, že jsem ti to říkala, Moji.‘“ směje se Mojmír.
Ještě jako třiadvacetiletý útočník olomoucké Sigmy Mojma debutoval v reprezentaci. Tehdy se mu poštěstilo nastoupit před vyprodaným stadionem v Olomouci v reprezentačním dresu a dát tři góly během deseti minut. Určitě i tímto kouskem na sebe upozornil v pražské Slavii.
„Zájem největšího klubu v Česku mi jednoznačně lichotil a cítil jsem, že to myslí opravdu vážně. Neulítával jsem si na tom, ale chtěl jsem do Slavie opravdu moc. Velkou roli u mě hrálo to, jak se se mnou bavil pan Trpišovský.“
Mojma nemá problém přiznat, že měl trochu strach, když přicházel ze Sigmy Olomouc do Slavie Praha. „Trochu jsem se bál, to je normální, ale hodně mi pomohla reprezentace, protože jsem díky ní nějaké kluky v týmu znal. To bylo fajn,“ vzpomíná Mojma.
Po krátkém focení na skaleckém hřišti na malou kopanou se přesouváme přes park kolem prázdného bazénu k sirnato-alkalickým minerálním pramenům, kde ze země vyvěrá voda s léčivými účinky a typickým odérem vajíček. Sylvin, který skalecká voda obsahuje, nemají v takovém množství žádné jiné české lázně a podobné vody se nacházejí pouze v Itálii a Rakousku.
Prameny se jmenují Svatopluk, Cyril a Metoděj, Jan a Julinka. „Ten kdo pije Julinku, má silu v šulinku,“ recituje s širokým úsměvem Mojma říkanku dobře známou všem, kteří někdy skaleckou vodu ochutnali.
Ve vlhkém a studeném prostředí pramenů se pouštíme do dalšího focení.
V Olomouci vydělával Mojmír desítky tisíc korun, ve Slavii jsou to stovky tisíc. Přesto nepůsobí, že by ho velké peníze příliš změnily. „To se zeptej spíš lidí, ale nemyslím si, že by mi to nějak stouplo do hlavy. Nepřipouštím si to. Zároveň mě v tomhle hodně při zemi drží táta,“ popisuje Mojma a dává postupně najevo, jak velkou roli v jeho kariéře hraje jeho otec.
„Samozřejmě, že jsem si zanadával a někdy mě tím štval, ale nakonec jsem za něj strašně rád. Když jsem byl v Sigmě, chtěl jsem si koupit auto. Ne, nejdřív koupíš investiční byt. On ví, že ta kariéra není dlouhá a je potřeba se zabezpečit, abych měl rezervu. Drží mě zkrátka, abych si neulítával na nějakých drahých věcech. První auto jsem si koupil až teď, co jsem ve Slavii. Pořád si ale myslím, že ve Slavii jsou ti kluci normální a nemají odstřelený auta, i když by samozřejmě mohli, ale jezdí Kodiakama.“
„Když jsem přicházel do Slavie, nejvíc jsem se těšil na fanoušky. Myslel jsem si, že vím, jaký to je tady hrát, ale teď když za Slavii hraju, tak je to ještě o padesát procent lepší, než jsem si myslel, že to bude. Když hrajem druhej poločas na Tribunu Sever a třeba prohráváme, tak to proti nám nejde zvládnout. To znám moc dobře ze zápasů, které jsem v Edenu odehrál jako hostující. Ti fanoušci jsou neuvěřitelní. Dělá to i ten stadion, Eden je skvělej, tribuny jsou blízko hřišti a na trávníku je to hroznej hukot. K tomu když přijdou děkovačky, třeba ty po evropských zápasech, když si vzpomenu na Řím, tak to bylo nejvíc.“
Jací jsou trenéři, ptám se jednoduše. „Jsou skvělí,“ odpovídá Mojma. „Trenér Trpišovský je podle mě férovej chlap, jednal se mnou vždycky narovinu, vždycky jsem věděl, na čem jsem. Když mi řekl, že nebudu hrát Evropu s Ženevou, tak hned po zápase řekl, že týmu pomůžu zase v lize a další zápas jsem fakt hrál. Trenérskej tým Slavie je skvěle poskládanej. Je tam Houšťa, to je nejemotivnější člověk, kterýho znám, ten posílá ven jakoukoliv emoci, co v sobě v danou chvíli má. Jarda Köstl je taky výbornej. Jsem až překvapenej z toho, jak mi ve Slavii všichni sedli a jakej mají vztah k hráčům. Trenér Trpišovský je hrozně lidskej, když se potkáme na chodbě stadionu, zeptá se nás, jak se máme, umí pokecat, vtipkujeme, ta atmosféra v klubu je skvělá a cokoliv mě ve Slavii překvapilo, tak to bylo v pozitivním smyslu.“
S velkým fotbalem je spojena i popularita, minimálně u fotbalových fanoušků. S tou se Mojma setkal ve větší míře až ve Slavii, ale „zavařil“ mu také zmiňovaný hattrick za reprezentaci. „Když jsme šli tehdy po sezóně s kamarády do dnes dobře známýho Belmonda, bylo to hrozný. Úplně každej mě oslovoval a úplně každej se mě ptal na tu samou otázku. Jaký bylo dát gól za repre? Ten večer mě takhle zastavilo asi sedmdesát lidí. To pro mě bylo už hodně nepříjemný, byl jsem tam s kamarády, chtěl jsem se věnovat jim, ale bohužel.“
Když se zeptám, jakou nejhorší otázku může fanoušek fotbalistovi položit, Mojma bez přemýšlení vystřelí. „My jsme proti sobě hráli, když nám bylo devět, pamatuješ si mě? To je nejhorší. Co ti na to jako mám říct?“ směje se.
Mojmírovi je 24 let a sám otevřeně říká, že by si rád zkusil zahraniční angažmá. „Nemám vysněnou zemi ani klub. Líbí se mi Itálie, ale nikdy jsem si neříkal, že bych chtěl hrát italskou, španělskou nebo anglickou ligu. Teď jsem ve Slavii a na každým tréninku, na každým zápase musím mít správně nastavenou hlavu a chtít se zlepšovat.“
„Jsi Slávista?“ ptám se.
„Už jo. Ten klub mi za tak krátkou dobu, za ten půlrok, přirostl k srdci tak moc, že se cítím jako Slávista. Potkal jsem tam spoustu nových lidí, ke kterým mám hodně blízko. Jsem Slávista.“