Je to zázrak, popisuje pacientka, které olomoučtí lékaři před třiceti lety transplantovali ledvinu
Tisící transplantaci ledviny provedli lékaři z Transplantačního centra Fakultní nemocnice Olomouc. Transplantace začaly v Olomouci v roce 1984, úspěšnost operací se postupně rapidně zvyšovala. Některé pacientky žijí s darovanou ledvinou již třicet let.
Helena Šišmová z Drahlova na Olomoucku se transplantace dočkala v říjnu roku 1991.
„Narodila jsem se s chronickou glomerulonefritidou, před zákrokem v olomoucké fakultní nemocnici jsem za sebou měla již jeden neúspěšný pokus v Praze. Samozřejmě jsem tedy měla obavy, ale hlavně jsem se těšila, že se konečně zbavím nekonečných dialýz. Všechno dobře dopadlo, i když jsem po operaci ležela na klinice ze všech nejdéle. Ostatní pacienti chodili domů a u mě se stále čekalo, až se nový orgán správně uchytí,“ vzpomíná dnes osmapadesátiletá žena.
Život s novou ledvinou pro ni i po třiceti letech představuje hlavně svobodu. „Můžu všude bez přemýšlení o tom, jestli tam bude možnost dialýzy. Tu jsem opravdu nesnášela. Po transplantaci mi začal v podstatě nový život, který je úžasný. Já se jen mohu modlit, aby to tak ještě dlouhou dobu vydrželo,“ usmívá se Helena Šišmová, která má syna a s manželem je již 37 let.
Kluci mě nezajímali, popisuje pacientka z Karviné
Lada Temelová z Petrovic u Karviné absolvovala úspěšnou transplantaci ledviny v listopadu stejného roku. „Nemocná jsem byla od svých pěti let, kdy jsem prodělala spálu, jejíž léčba se bohužel zanedbala a přestaly mi postupně fungovat ledviny. Nejdřív jedna a potom i druhá. Od té doby byl pro mě život jedno velké trápení. Jako mladé holce mi bylo neustále špatně, byla jsem závislá na přístrojích, kluci mě nezajímali,“ popisuje Lada Temelová.
Zákrok v Olomouci absolvovala ve svých 21 letech. „Pamatuji si obrovský strach, když mě vezla sanitka z Karviné dvě hodiny do nemocnice. Navíc se ten den nemohlo kvůli počasí létat a ledvina putovala zdaleka kodrcající se sanitkou. Byly to dlouhé hodiny obav. Naštěstí vše dobře dopadlo a už si vzpomínám jen na to, jak mě po probuzení všechno bolelo,“ vybavuje si dnes jednapadesátiletá žena.
Odměnou byl nový, plnohodnotný život. „Konečně jsem mohla a můžu jíst a pít, co chci. Najednou jsem nebyla závislá na přístrojích, začala jsem chodit na diskotéky, cestovat. Vdala jsem se, mám výborného muže sportovce a skvělého syna, je to jako zázrak,“ líčí žena.
Olomouckým lékařům jsou obě ženy nesmírně vděčné. "K profesoru Zadražilovi chodím jako pacientka prakticky celý život, je to skoro jako druhé manželství,“ směje se Helena Šišmová.
