Zázrak v olomoucké nemocnici. Pacient zvládl náročný boj o život, po roce odešel domů po svých

Miroslav Majer pracoval na Novojičínsku na pokládce stropních panelů, když se na začátku loňského října zřítil z velké výšky. Letěl šest metrů a spadl přímo na beton. Při pádu si vážně poranil hlavu a přivodil si otevřené zlomeniny rukou a pravé nohy.

Vrtulníkem ho záchranáři převezli do fakultní nemocnice v Ostravě. „Tam byl devět dnů v kómatu. A připravovali nás na nejhorší. Nedávali mu moc šancí na přežití. To se ale naštěstí nepotvrdilo. Začali jej budit z umělého spánku a když jsme za ním jezdili, tak nás už taky poznával,“ přiblížila dcera Miroslava Majera Lucie Pehlová. Když byl Majerův stav stabilizován, byl převezen do Fakultní nemocnice Olomouc.

Tam se ho ujímá personál Kliniky anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM). „V důsledku těžkého poranění mozku přetrvávaly poruchy mentálních funkcí a další komplikace v podobě ochrnutí nervů mimo jiné i hlasivek, které vyústily v závažné problémy s polykáním. Pan Majer byl na nitrožilní výživě, protože měl komplikace s přijímáním výživy do žaludku,“ popisuje tehdejší stav pacienta primářka KARIM Šárka Fritscherová. Postupně se ale začaly přidávat další komplikace. „Opakované operace, infekční komplikace a také čím dál větší jistota, že polykání nebude nikdy obnoveno, výživa už trvale bude podávána do hadičky v žaludku a dýchání bude možné jen přes tracheostomickou kanylu, vedly u pana Majera k apatii a ztrátě motivace rehabilitovat,“ dodala primářka.

V tomto stavu se Miroslav Majer dostává na Oddělení následné intenzivní péče KARIM. „Byl naživu, ale vzdával to. Jeho stav se příliš nezlepšoval, právě naopak. Poznala jsem na něm, že nechce žít. Ani na nás při návštěvách nereagoval, prostě propadal beznaději,“ vzpomíná na těžké chvíle manželka Ilona Majerová. Zlom nastal během letošního března. Miroslav Majer se u svého lůžka postavil na vlastní nohy. Podle vedoucího lékaře oddělení Rostislava Horáčka byl právě tento moment naprosto zásadní pro Majerovu motivaci.

„Myslíme si, že mu sílu k dalšímu životu paradoxně dodalo i to, že můj manžel v lednu skončil v nemocnici, dokonce ve stejné budově, protože mu prasklo aneurysma. Táta podle nás prostě zabojoval proto, že měl strach, abychom tady nezůstaly ženský samy,“ doplnila dcera Lucie. Výrazně pomohly také rozhovory s psychologem Drahomírem Ševčíkem.

Od letošního března udělal Miroslav Majer obrovský pokrok. Znovu našel chuť do života a začal rehabilitovat.  „Určitě jej k tomu motivovala i naděje, že by mohl být reálný jeho návrat domů. Rehabilitoval v chodítku a v pár dnech zvládl chůzi i bez chodítka a v srpnu s jednou francouzskou holí i chůzi po schodech. Pilně cvičil jemnou motoriku rukou, které nejsou následkem úrazu v úplné kondici a nacvičoval péči o sebe sama,“ doplnil Rostislav Horáček.

Malý zázrak byl dokonán minulý pátek. Manželka a dcera si pana Majera odvezly domů. „Jsme šťastní, že se to v dobré obrátilo, že táta zabojoval a mohli jsme si ho odvézt domů. Rozhodně by to ale nebylo možné bez pomoci lidí v nemocnici. Byli všichni naprosto perfektní,“ vyjádřila díky dcera Lucie. Na záchraně Miroslava Majera spolupracovali desítky lidí a několik oddělení. „Pan Majer má před sebou dlouhou a v mnoha ohledech i komplikovanou cestu, ale pevně věříme, že v ní bude dál statečně pokračovat a užívat si život. Přejeme mu a celé jeho rodině hodně radostných a šťastných chvil,“ uzavřel Horáček.