Hospic na Svatém Kopečku doprovodil na poslední cestě za patnáct let svého fungování na pět tisíc lidí
Paní Elen je zdravotní sestrou už 20 let. Často se v práci setkává s tím, jak se pacienti a jejich příbuzní vyrovnávají se smrtelnou diagnózou. S touto skutečností se pak musela vyrovnat i ona sama. „Mamince diagnostikovali rakovinu plic. Prožila jsem s ní tříměsíční proces umírání doma, ve zmatku, odmítání, přijímání a těžkého fyzického a psychického vypětí. Doslova jsme padali na pusu,“ vzpomíná paní Elen. V těžké době jí zatelefonovali z Hospice na Svatém Kopečku, že může maminku přivézt. Tamní personál zvládá léčbu bolesti, pomáhá pacientům s jejich denními starostmi a také s uspokojením vyšších potřeb člověka. „Maminčina cesta skončila v poklidu. Viděla jsem to na jejím výrazu, který po své smrti měla ve tváři. Děkuji z celého srdce všem, kteří podporují důstojné a klidné umírání,“ dodává Elen. Pracovníci Hospice na Svatém Kopečku doprovodili na konci života kolem pěti tisíc lidí. Letos v listopadu tomu bude 15 let, co hospic vznikl.
Zřídit hospic byla myšlenka olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Jeho nápad zrealizovala před patnácti lety Arcidiecézní charita Olomouc. V současné době je v hospici 30 lůžek ve 24 pokojích (18 jednolůžkových pokojů s přistýlkou pro příbuzného a 6 dvoulůžkových pokojů). „Všechny pokoje mají vlastní sociální zařízení, jsou vybaveny polohovacími postelemi s antidekubitními matracemi a signalizací. Loni jsme nechali přistavět 2 pokoje pro příbuzné našich klientů,“ sdělil ředitel Hospice na Svatém Kopečku Jiří Borik.
Rozhodujícím kritériem pro přijetí do hospice je aktuální zdravotní stav pacienta – nevyléčitelná nemoc v terminálním stadiu, nesnesitelná bolest, nemožnost uživatele a jeho rodiny zvládnout situaci v domácím prostředí a jeho svobodné rozhodnutí, že chce pobývat v hospici. „Pobývají u nás hlavně pacienti s onkologickým onemocněním. Pečujeme o jejich fyzickou stránku s důrazem na péči paliativní, což je léčba bolesti. Věnujeme pozornost i potřebám psychologickým, sociálním a duchovním,“ dodal Jiří Borik.
U příležitosti 15. výročí vzniku hospice vyšla sbírka veršů Krajina smíření. Napsaly ji Jitka Dobrovítovská a Ludmila Nováčková, které se inspirovaly tím, co prožily jako dobrovolnice u lůžek umírajících. „Anonymními spolutvůrci některých veršů jsou i lidé z řad nemocných a pozůstalých, kteří v hospici pobývali,“ řekla Jitka Dobrovítovská. Ta nejdříve v hospici vykonávala dobrovolnickou službu, následně pracovala jako recepční, asistentka pro klienty, pak jako pracovnice v přímé péči u lůžka. K dobrovolnictví se poté znovu vrátila.
Zpívánky
Zazpívat si při kytaře mohou obyvatelé Hospice na Svatém Kopečku téměř každý pátek s otcem Gorazdem. Pětačtyřicetiminutové Zpívánky propojují jednotlivé uživatele hospice mezi sebou, což jim prospívá. Oblíbené jsou moravské a české lidové písničky. Lidé se často rádi vracejí do dětství.
Paní Jarka doprovázela svého muže dvakrát
Každý den po práci zajít do Hospice na Svatém Kopečku a dodávat sílu manželovi. Takto vypadal život paní Jarky z Olomouce dlouhého půlroku, v době, kdy její muž „balancoval“ na hranici života a smrti. Pak nastal zvrat. „V hospici jsme se procházeli nebo jsem mu předčítala. Přinesla jsem mu i fotoaparát, a když na tom byl lépe a vyvezli jej na sedačce na terasu, fotil si okolí. V hospici se mu velmi věnovali, docházel za ním i pan farář a vedli diskuse o životě. Také jej navštěvovala dobrovolnice, paní z rozhlasu. Přestože dožíval v hospici, svůj život prožíval a já na něm začala vidět zlepšení. Dokonce se vrátil domů. To bylo fajn,“ vzpomíná paní Jarka.
Její muž se vydal i na prohlídku do rozhlasu. To, co mu dobrovolnice vyprávěla o své práci u lůžka, nyní viděl na vlastní oči. A pak se nemoc vrátila. Celý scénář se opakoval. Paní Jarka každý den po práci docházela do hospice, kde vždy přespala a ráno mířila zase do práce. „Tentokrát to trvalo jen týden. Bylo to kruté, ale myslím si, že v závěru svého života můj muž začal věřit v boha a s tím, co se děje, se smířil,“ dodává paní Jarka.
