ROZHOVOR: Režisérka Denisa Gumbírová filmem Gravitation připomíná, že vzlétnout může každý
Třiadvacetiletá absolventka olomoucké žurnalistiky Denisa Gumbírová natočila skvělý film, který motivuje k plnění si životních snů. Jak těžké je takový projekt dokončit?Nejen o jejích snech jsme si popovídali s režisérkou filmu Gravitation.
Snímek představuje unikátní pohled do neobyčejných životů úspěšných sportovců, mezi nimiž najdeme taková esa, jakými jsou freestyle motokrosař Libor Podmol, světový jezdec na BMX Michael Beran nebo vícemistr světa v akrobatické jízdě na motorce Martin Krátký. Film si po právu drží hodnocení 91% na ČSFD. V těchto dnech máte opět šanci na něj zajít právě v Olomouci.
Od premiéry filmu už uběhlo přes dva měsíce. Jak jsi je prožila?
Měsíce od premiéry byly pro mě zvláštní směsicí euforie a tvrdé práce. Od práce jsme si neodpočinuli, protože jsme se od postprodukce filmu rovnou přehoupli do organizace promítání po celé republice. Celý leden jsme pak byli na „turné“ besed po Východních Čechách. Chtěli jsme totiž mluvit s fanoušky a vidět jejich reakce z první ruky.
Proč jste zvolili hlavně adrenalinové sporty?
Ve filmu nejde jen o adrenalinové sporty, chtěli jsme představit sporty divácky neokoukané. Hlavní pro nás ale byly příběhy sportovců. Potkáte zde rappera, freerunnery, které můžete potkat ve městě při akrobatickém zdolávání překážek, parašutistu i průkopníka street workingu, neboli posilování pod otevřeným nebem.
Z původně menšího dokumentu se nakonec stal plnohodnotný film. Jak k tomu došlo?
Nabalovaly se postupně další a další zajímavé příběhy. Až jich najednou bylo tolik, že jsme si řekli – to by mohlo jít i do kina.
Co je posláním filmu?
Posláním filmu je motivovat diváka, aby si šel za svým cílem. Hlavně mladým lidem jsme chtěli ukázat, že úspěch je možný, ale stojí za ním tvrdá práce. U sportovců totiž fanoušek občas vidí jen to pozlátko – vrcholné výsledky následované stupni vítězů. Je pak těžké si představit, že ten jeho idol občas taky spadne, namele si a musí do toho řešit i finance, protože chvíli trvá, než se o něj sponzoři začnou prát. To každý nevidí a chtěli jsme to proto ukázat.
Bylo období, kdy jste chtěli natáčení zabalit?
Několikrát jsme ho pozastavili, protože jsme velkou část platili ze svého a muselo na natáčení filmu vydělat jinými projekty. Nikdy jsme ho ale nezabalili. Když točíte a stříháte příběhy lidí, kteří se nevzdali, funguje to jako instantní dávka motivace i pro vás samotné. Vždycky když jsem s tím za poslední léto chtěla praštit, tak jsem se zvedla a odjela na hory nebo někam jinam do přírody. To mě nabilo a mohla jsem pokračovat.
Kolik celé natáčení stálo?
Celé nás to stálo pot, krev, nervy a 300 000 korun za produkci filmu.
Jak se z novinářky stane filmařka?
Původně jsem začínala jako střihačka v regionální televizi. Teprve později jsem si stoupnula i před kameru. Žurnalistiku jsem studovala a věnovala se jí sedm let, nakonec mi ale došlo, že mě to víc táhne ke střihu a filmovému vyprávění. Oproti novinářské práci je totiž trvalejší. V novinařině vyprávíte příběhy, které za 3 dny už nemusí vůbec platit. Ten film v člověku přece jen zůstane delší dobu.
Chtěla jsi jí být odjakživa?
Chtěla jsem být architektka, ale neumím pořádně počítat, ani kreslit. Tak si dodnes jen čmárám návrhy bytů do deníčku. Potom jsem v šestnácti jela na bruslích po městě a zastavil mě pán, jestli bych nechtěla dělat v jeho televizi redaktorku. V ten samý den jsem ho pak potkala ještě dvakrát a řekla mu, že bych radši stříhala. A tak to začalo.
Co bys poradila svým následovníkům?
Aby se nesnažili vynalézat sami kolo a když nebudou něco vědět, ať se někoho zeptají, ale nenechají si rozmluvit vlastní vizi.
Jak jsi se z Úpice v Podkrkonoší dostala do Olomouce, co tě sem lákalo?
Poprvé jsem tu byla v roce 2005 na Festivalu asociace sportu pro všechny. Běžela jsem tu republikové finále v orientačním běhu. Běželo se z atletického stadionu, přes parky i centrum a já to tu jako dvanáctileté děcko poprvé objevovala. Když jsem se pak hlásila na vysokou, věděla jsem, že v Olomouci je fajn a bude se mi tu líbit.
Prozradíš nám svá oblíbená místa ve městě?
Mám ráda uličky kolem Dolního náměstí – Šemberovu, Kapucínskou, Hrnčířskou a pak taky Neředínský horizont a Poděbrady. Jezdím často na koloběžce a ráda se ztrácím, i tak ale nemám ještě po skoro pěti letech projitou celou Olomouc a často mě překvapí.
Na premiéře bylo vidět, že jste všichni skvělá parta. S kým se natáčelo nejlíp?
To se nedá říct. Každé to natáčení přineslo jiný druh zážitků.
Můžeme na film v Olomouci ještě vyrazit?
Film bude ještě o víkendu 27. – 28.2. v Premiere Cinemas v Šantovce od 11:40 a 7. března v 17:30 v Metropolu.
Co chystáte do budoucna?
Rozjíždíme na Startovači projekt #ŽijuCoMěBaví, což by byl (pokud se bude fanouškům líbit) webseriál o inspirativních lidech, kteří se nebáli to tam pořádně poslat, mimo sportovní odvětví. Chceme dál lidi motivovat a #ŽijuCoMěBaví tak vychází z konceptu Gravitation, ale převádí ho do všech ostatních činností života.
