Po dobu týdenního festivalu AFO, který letos proběhne od 19. – 24. dubna nám mozkové závity pracují na maximální obrátky a srdce nám tepe v nezřízených intervalech. Měsíc před zahájením už od přátel posloucháte téměř denně, jak moc boží bude určitě další ročník a věta “ já už se tak těším“ nebo “šetřím se na AFO“ se zařazuje na seznam každodenních klišé, které stejně všichni nadšeně posloucháme. A právě o tom, že AFO nepřináší jen vědomosti, ale především příběhy, se svěřilo pár studentů, návštěvníků a fanoušků. Na co vzpomínají nebo raději chtějí zapomenout? Kolikrát to obnáší odřený kolínka, černou díru v hlavě, ale i vesmírné znalosti, které vás můžou zachránit u maturity, jak přiznal jeden z návštěvníků. Můžete se ale i protancovat k opravdové lásce. Věda je mocná.
AFO je jediný festival, který mě dokázal udržet na nohou do čtyř do rána, aniž by konverzace ztratila punc intelektuálna a očekávání, že právě dnes se nám podaří vyřešit tajemství vesmíru. Čemuž dost napomáhá fakt, že když člověk začne tančit v atriu Konviktu a kousek od vás spolu s vámi kroutí boky na Jamese Browna slavný fyzik Lawrence Kraus s králičíma ušima na hlavě, najednou vám přijde možné naprosto cokoliv. Těžko se vybírá z AFO jeden zážitek - AFO je totiž celé jeden velký zážitek plný vědy, inspirativních hostů a nekonečného hemžení.
Nejvíc mě na festivalu baví, že tisíckrát omílané témata, dokážou dramaturgové uchopit úplně z jiného pohledu. A tak, když jsem si u maturity vylosoval druhou světovou válku, spustil jsem všechny moudra, co jsem si zapamatoval z dokumentů na téma věda a válka, co jsem viděl na AFO.
O „kouzelné pilulce Wehrmachtu“ jak brali nacisté pervitin, aby při bojích necítili chlad a byli odvážnější. Učitelé se zájmem poslouchali, vděční, že slyší něco nového než moudra z učebnic. Tu maturu mi dali. Takže by se dalo říct, že jsem se na AFO “naučil“ na maturitu.
Vzpomínám si, jak jsem si na vintage blešáku, který probíhal po dobu AFO na Konviktu, koupila za poslední peníze v kocovině ty nejzbytečnější věci, kterých se chce každý zbavit: od barbie poníka, lapače snů až po o dvě čísla menší kraťasy, s pocitem, že jsou to ty nejkrásnější věci na světě, které moc potřebuji. Zbylé tři dny jsem byla živena jen ze štábových chlebů s pomazánkou, které mi lezly i ušima, ale barbie poníka mám na svém pracovním stole dodnes, a pokaždé, když se na něj podívám, vybavím si tu “vůni“ pomazánek na chlebu. AFuj.
Na AFO jsem se protancoval k té pravé. Ze začátku nás tancovalo plný parket. O tři hodiny později už jenom my dva. Letošní ročník si spolu zase dáme tanec. Tím chci říct, že nám to vydrželo.
Na AFO jsem se přenesla do říše Vikingů, díky norskému fenoménu Wardruna. Zažila pravé hudební temno při koncertě Schwarzpriora, který ve všech probudil vnitřního démona a skoro si „sáhla“ na zakrvácené zuby Tyranosaura Rexe při 3D projekci Jurský Park.
A vůbec, kde, jinde můžete tancovat na elektronickou hudbu v Kapli božího těla?! AFO je láska, maraton, dovolená, po které potřebuji další dovolenou.
Stáli jsme v hloučku lidí večer před Konviktem a jeden fotograf, se kterým jsme ten večer po sobě koukali, mě poprosil, jestli bych mu na chvilku nepodržela pivo, aby si mohl vyměnit objektiv, načež už silně alkoholem opojená do minuty zapomínám, že pivo není moje a mile se na něho otočím, jestli si “nedá loka“.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
